Klub tichých skokanů o tyči

Právě když se snáší noc, dojíždím k ústí soutěsky. O kolik raději bych tudy jel za světla. Představa projíždění mezi skalními rozsedlinami a temnými zákoutími, kde za každým balvanem mohlo číhat nebezpečí, nebyla vůbec povzbudivá.

Cestu na Skalisko znám a projížděl jsem jí mnohokrát, ale to bylo dávno v dobách míru.

Teď číhá nebezpečí i v místech mnohem bližších Casterlyově skále….

Co to bylo? Sype se to kamení. Myslí si, že mě překvapí… Meč. Uf, ta rána, když mi spadl kámen ze srdce, musela být slyšet až v Lannisportu. Čekám přepadení a zatím jen noční zvěř proběhla přes cestu a poplašila mi koně.

Svádím to na něj, chudáka, jako bych sám neměl nervy vybičované k prasknutí.

I sám ser Stafford se cítil tak bezpečně a jak dopadl. A to měl kolem sebe armádu, když ti proklatí vlci udeřili.

A já jsem sám. Přišli za mnou a řekli: „Jeď, Melwyne, tenhle pytlík bylin musíš doručit na Skalisko. Jen Lady Sybell, nikomu jinému.“ Musel jsem nechat doma Joannu a vyrazit…

Zase. Jako tiché kroky. Tam vzadu. Tam vzadu. Číhají na mě, ale já překvapím je. Seskočím z koně a… Nic. Nikdo tu není, jen já bych potřeboval záhlavec, abych přestal trojčit. I svůj červený plášť vojáka lorda Lannistera jsem si potrhal o větve.

Nic, Vlci už nejspíš dobývají některý z hradů na cestě k Lannisportu. Kde by se tu vzali…

A támhle už vidím hradby Skaliska. Jsem na místě…

Bylo velmi nespravedlivé, že právě v tu chvíli Melwyn uslyšel zlovlčí zavrčení.