Klub tichých skokanů o tyči

Byla noc, bílá sněhem, lehkým a tichým. Sníh pomalu pokrýval soutěsku pohřbíval dvě mrtvá těla. A dusil řeřavé uhlíky na ohništi.

To vše viděl třetí muž. On zabil ty dva divoké, hlídkující na posledním zákrutu Křivolakého průsmyku. Zabil je a oni jeho. Nezemřel hned, ale i tak je mrtvý. S přeseknutou šlachou a ranou v boku se nemůže než plazit. Za dvě hodiny urazil asi dvacet sáhů, tam, kde soutěska končila a skalní masiv prudce padal stovky sáhů dolů k Mléčné vodě. Vyčerpaně se opřel zády o skálu a hleděl nazpět.

Byl tak blízko, že ho vidina setkání s lordem velitelem připravila o opatrnost.

On, který dovedl po skalách lézt mrštně jako had, hloupě jako nováček vešel přímo mezi ty dva. Překvapili se vzájemně. Proto oni byli mrtví a on jen umíral.

Jednou tu možná někdo najde tři mrtvoly. Dva divoké a jednoho černého bratra.

Když mu přišla na mysl barva jeho pláště, musel se usmát. Ve skutečnosti byl plášť starý a vyšedlý, teď navíc plný červených skvrn.

„Vůle královská, vůle Manceho,“ řekl do ticha k jednomu z mrtvých. Znal ho, byl to jeho bratr v přísaze. A víc. Kdysi byli přáteli. Vůle královská bylo jejich společné pořekadlo, kterému jen oni rozuměli.

Sníh uhasil poslední uhlík a soutěska se ponořila do tmy.

Cosi se tam ve tmě pohnulo. Pak mrtvý bývalý bratr vstal, jeho oči modře svítily do tmy. Netečně minul Kamenohada a zamířil k Pěsti prvních lidí.

Dobývat tam, kde cítil živé. Kamenohad byl pro něj již mrtvý.