Klub tichých skokanů o tyči

„Cože, pracovat?“ Tormund pozvedl svou sekeru v hněvivém gestu. „Pracovat? Slyšel jsem dobře? Kdybych věděl, že na Jihu se po mě bude chtít práce, radši bych se postavil Velkému jinému, ty vejlupku obrovy díry.“

Na chvíli zarazil své hromování, aby se posilnil douškem medoviny z poháru, který třímal v druhé ruce. Byla horká a plná bublin, po kterých hlasitě říhal.

„Máte samé řeči o práci,“ pokračoval, když zahnal nejhorší sucho v krku. „Vyrábíte všelijaké zbytečné krámy, zrcátka, voňavky ženským, a to nejhorší a nejzbytečnější, knihy. Na co, u všech jiných psát slova?

To aby se nakonec učila číst i má sestra ne, místo aby se učila s kopím a tesákem, tak bude způsobně sedět na pozadí a vzdychat nad stránkami? Nikdy!

Jste samá práce, ale pořádnou pranici uspořádat neumíte, vy jižanské květinky. Do pranice, to jsem jako drak, ale do práce mě nikdo nedostane.“

S těmi slovy se rozvalil na lavici v celé své mohutnosti a mlaskal a funěl a rozjímal.

„Che, práce, to tak,“ říkal si potichu pro sebe. „Chodit za volem, držet pluh a rýt do země, abych objevil trus, co tam zahrabal prašivý pes, to tak, to jsem to dopracoval s těmihle změkčilými slečinkami z jihu…“ dralo se mu v polospánku přes rty. Když usnul, poloprázdný pohár na sebe zvrhl a medovina zalila jeho bílý vous.

Ráno, když se probudil, stál nad ním Mance. „Už jsem vyoral brázdu celou lígu dlouhou. Dokážeš vyorat delší?“

„Než ty určitě ty Mančisko jedno shnilé. Kde že je ten pluh?“