Klub tichých skokanů o tyči

    Kovadlina zvonila až se nádvoří otřásalo ozvěnou. Skoro jako při bouři, pomyslel si Robert, když kráčel přímo k otevřeným vratům kovárny. Původně si chtěl vyjet na lov, ale zvědavost převážila, takže zatoužil znova koukat mistru kováři pod ruce. Vozka, jenž se zrovna chystal odjet s naloženým žebřiňákem mu pokynul na pozdrav a natáhl se pro opratě. Robert ho rozjařeně plácnul po rameni.

     Donal Noye pravidelným tempem do něčeho bušil. Teprve když kov začal chladnout zvedl pohled k rozzářeným Robertovým očím a usmál se. Pokynul mu, aby přistoupil blíž a beze slov otáčel svým výtvorem, aby si ho mohl návštěvník prohlédnout. Potom přistoupil k výhni, kde mezitím tovaryš dosypal dřevěné uhlí a nyní šlapal měchy, aby byl žár co nejvyšší. Ztěžka došlapoval a bedlivě sledoval oheň, který nevydával téměř žáden kouř. Mistr Noye pomocí kleští vložil výkovek do žároviště. Všichni pak přivřenýma očima sledovali, jak se jeho barva pomalu mění v temně rudou. Sálající horko rovnou odpařovalo jejich pot a na límci mistra kováře byly patrné i bílé stopy soli. Nikdo nevnímal čas.

    Když výtvor opět nabyl kujného žáru, přitáhl si ho Noye kleštěmi a pak opět pevně sevřel jeho rukojeť v dlani.

     Robert poodstoupil, aby nepřekážel a mistr se chopil své práce. Kovárnou se rozeznělo zvonění. Pravidelné hřmění s ozvěnou vzrušovalo i uklidňovalo zároveň. Kovář se usmíval. Pod jeho rukama se rodilo válečné kladivo a Donal cítil, že ne ledajaké.