Klub tichých skokanů o tyči

     Bylo k ránu, ale daleko na jihu se ještě nezačal rozjasňovat obzor. Černý hrad byl tichý, v porovnání s vřavou včerejšího dne. Vysoký vyzáblý muž tomu byl rád. V tuto a jen v tuto chvíli dovolil sám sobě, aby jej ovládl cit. Skoro už zapomněl, že nějaký má. Ale když mu nový lord velitel řekl, kdo bránil tunel za cenu vlastního života…

     Opanoval se. Nikdo nic nepoznal. Ani rudá žena mi do hlavy neviděla, uvědomil si s potěšením, i když původně si o ní myslel něco jiného.

     Teď stál nad hrobem kováře, mistra, jakého nepoznal od mládí v Bouřlivém konci. Kovárna byla od dětství jeho oblíbené útočiště. Chodil tam vždy, když nemohl unést tíhu postavení druhorozeného. Tvůj bratr je určen k panování, tvým úkolem je stát za ním v každé chvíli, budeš mu oporou a všechny ty řeči. Trpně je snášel, naučil se skrývat své city i sám před sebou.

     Proč se nenarodil jako syn vozky? Nebo kováře. Kovárna byla nádherné místo. Kouř z výhně měl tu nejopojnější chuť, jakou kdy poznal. Rád se díval, jak kovář natahuje vzduch do měchu, pak došlápne až na zem a vzduch vyžene do výhně, jak kousky dřevěného uhlí mění pod náporem vzduchu barvu. Pak kovář sevře své kladivo a dává ingotu žádaný tvar.

     Jeho první meč, který mu kovář vyrobil. Pro radost. Jako otec synovi.

     A nyní tvoje stráž končí, Donale Noye, bratře Noční hlídky. Já, Stannis Baratheon, jsem tě měl za otce.

     Uvědomil si, že pláče.