Klub tichých skokanů o tyči

     Vozka Arnolf se blížil ke Krtinci. Zase doma, pomyslel si. Teplá místnost, teplé jídlo, pivo. A večer by možná zašel za Donalem, kovářem z Žerného hradu. Už dlouho si nezahráli v kostky. Taky vezl mistrovi zásoby. Aemon kdysi Arnolfovi srovnal zlomenou nohu a Arnolf mu od té doby zadarmo vozil potřebné přísady do léků.

Usmál se. Cítil, že se mu konečně po dlouhé cestě vrací dobrá nálada.

    Byl už nedaleko městečka, když spatřil kouř. Požár. Jen to ne. Byl už starý, rodinu neměl, ale v městečku měl pár přátel, o které se obával. Musí do městečka a zjistit, co se stalo.

     Po chvíli dojel na nedaleké rozcestí s Královskou cestou. Chtěl zatočit vůz směrem ke Krtinci, ale pak si něco uvědomil. Po cestě muselo před nedávnem projít větší množství lidí. To nezažil už dlouho.

     Než si stačil rozmyslet, co udělá, zaslechl za svým vozem došlápnout něčí nohu. Otočil se tím směrem a spatřil malou ženu s rusými vlasy, zahalenou v kůžích a s drzým úsměvem ve tváři. V ruce s nedbalou sebejistotou natahovala luk. Spolu s ní z lesa vystoupilo několik dalších postav podobného vzezření.

     Městečko nezachvátil požár, jak si myslel původně. Divocí. Přepadení. Musím rychle na hrad, uvědomil si. Žena zatím promluvila: „Kde máš ostatní, šedináči?“

„Nic nevím,“ ucedil Arnolf, zatímco pevně sevřel otěže a pobídl koně k prudkému cvalu. „Ty blbá krávo,“ dokončil pro sebe větu.

V tom zaslechl zasvištění a ucítil ostrou bolest v zádech. Zatmělo se mu před očima.

Nenávidím šípy, pomyslel si ještě.