Klub tichých skokanů o tyči

     „Prostě jsem seděl v hostinci na rozcestí, v ruce pečenou koroptvičku, když vešel Skřet – tedy ser Tyrion, královnin bratr.“ Muž s tváří ošlehanou větrem na chvíli zmlkl, aby si přihnul z oroseného korbele.

     „Pomalu s tím pivem,“ řekl malý muž s bradkou, kterou si zamyšleně mnul. „Nejdřív dokonči, kvůli čemu jsi za mnou tolik chvátal.“

„Ano, chvátal, nezpomalil jsem, dokud jsem neuviděl hradby Králova Přístaviště pane.“

„Pokračuj. Pak se budeš moci napít dle libosti.“

     „No, ta žena, co se představila jako lady Stark, docela kusanec, najednou vstala a začala oslovovat muže podle korouhví, které nesli. Whenty, Brackeny, Freye. A že ten lev se pokusil zavraždit jejího sedmiletého syna. Pak někteří z těch mužů tasili meče a nasadili lvu pouta.“

„Víš, kam zajatce odvedli?“

     „Dával jsem dobrý pozor. Ta žena mluvila o Zimohradu, ale mohu odpřísáhnout, že zamířili na východ.“

Muž s bradkou se zdál být spokojený. Pak se ještě otázal: „Mohl se sem někdo z hostince dostat před tebou?“

„Jenom jedna vrána z hlídky, myslím, že přišla s tím – s panem Tyrionem. Ať jsem dělal co mohl, dorazil sem přede mnou, nejspíš dnes po ránu.“

„Výborně,“ řekl muž, spíš pro sebe než ke svému informátorovi. Pak se jej však přímo zeptal: „Posloužil jsi mi velmi dobře a víš, že já dobré služby umím ocenit. Řekni si cenu a bude-li rozumná…“

„Pane, už jsme mluvili o mých synech…“

„Ä, ano, ovšem, výborně. Víš co, pošli je do města, všechny tři, Osmunda, Osfryda a – promiň, toho třetího si nepamatuju.

„Osney, můj pane.“