Klub tichých skokanů o tyči

Ze zbytků bordelu ještě stoupal kouř, když se u hloučku těch, které požár připravil o přístřeší, objevil mladý kapitán Zlatých plášťů a zamířil ke dvěma mužům, kteří stáli stranou.

„Vy jste svědci?“ optal se jich.

„Ano, pane, kovář Lothar a tohle je vozka Cutjack. Byli jsme uvnitř, viděli jsme, jak pochodeň prostě spadla na soudek s olejem a než se kdo vzpamatoval, nedalo se nic dělat.“

„Ano, náhoda z hlouposti, za takový nerozum se musí platit,“ doplnil ho ten druhý, přičemž významně křížil přes sebe malíčky.

Kapitán beze slova přikývl, zatímco zamířil k jedné holce, která toho na sobě moc neměla a chvěla se zimou. Když se k ní natahoval a podával jí plášť, překvapeně jej přijala a na tváři se jí objevil vděčný úsměv. Vypadala teď mnohem hezčí než původně.

„Ti dva…“ řekla trochu ustrašeně a pokývla hlavou ke svědkům, ale kapitán ji zarazil.

„Já vím,“ řekl. Pak se vydal ke spáleništi.

Opatrně došlapoval mezi ohořelými zbytky dřeva. Po chvíli našel co hledal. Tak jako ve třech předchozích případech. Zbytky lampy. Zabalil nález do vaku a vracel se.

„Pozor pane,“ varovala ho dívka, ale kapitán viděl, že ti dva mu zastoupili cestu.

„Tady je Baelišovo ty mlíčňáku,“ řekl Lothar. „Kdo neplatí Malíčkovi, nemá tu co pohledávat.“ Oba vytáhli zbraně.

„Jste zatčeni,“ oznámil jim kapitán prostě.

„Vsaď se, že až s tebou skončíme, ani nejlepší mistr tě už nedá dohromady, ty - jak se vůbec jmenuješ?“

„Morgan. Kapitán Morgan. Nikdy se nesázím.“ Morgan pevně sevřel jílec svého meče.