Klub tichých skokanů o tyči

     Plamen olizoval, místo, kde ještě před několika hodinami vlály Černožárovy korouhve. Hradby tábora hořely pomalu a zahalovaly Rudotrávné pole štiplavým kouřem.

     „Poněkud mrtvolno, co myslíš, Janku?“ podotkl kysele jeden z králových zbrojnošů ke svému příteli, když přehlížel bojiště.

„Spíš mě zajímá, co bude se živými, Roberte,“ odpověděl Janek Voda.

     „Támhle Krvevránovi lučištníci separují zajatce.“ Robert Bouře sykl, když došlápl na zraněnou nohu. Anebo to bylo odporem k lordu pobočníkovi? Snad nás nikdo neposlouchá, pomyslel si Janek. Při pomyšlení na Krvevránovy špehy se mu sevřel krk.

Nahlas řekl: „Původně měl trest dopadnout jen na Hořkopláta, ale ten je pryč. Jak asi dopadnou ostatní?“

     Robert Bouře si odplivl. „Jako vždycky. Velcí lordi, co bojovali za Černožára, dostanou pardony nebo zaplatí výkupné, pokud zůstali na živu. Sám Černožár a jeho dva synové jsou mrtví a teď bude každý dělat, že on žádnou ránu nikomu z králových lidí nezasadil, jen se díval. To ostatní, co jsou jako my, jen na nesprávné straně, ti ponesou následky. Možná jim slíbí: mistři, kováři, vozkové, dejte se k vránám, pojíte koroptve, popijete piva z oroseného poháru a zpívat vám budou čížci na cestu. Ale jak to s nimi doopravdy skončí, víme oba.“

    „Nemáš nějaký bláznivý plán, že ne?“ otázal se Janek a zamířil pohledem na jednoho z lučištníků, který natahoval tětivu.

„Znáš mě dobře,“ odpověděl Robert a rázně vyšel k lučištníkovi.