Klub tichých skokanů o tyči

     Z okraje lesa vyletěla koroptev. Torwynd tomu nevěnoval pozornost. Pak ale uviděl vránu na koni. Náhle na obloze vzplál Varamyrův orel a z lesa se ozvalo dunění kopyt.

    Co se to dělo potom? Všechno nabralo děsivý spád. Z lesa se vyřítili obrnění jezdci, jeden z nich nesl korouhev s planoucím srdcem.

    Tormund a jeho synové sestavili linii kopiníků, ale příval jezdců byl pevný jako kamenné hradby. Nedal se zastavit. Určitě nebudou brát zajatce, pomyslel si Torwynd. Nevydržel a začal prchat. Nechával za sebou otce a své bratry.

Čelo měl orosené, pot mu stékal do očí. Pryč, neslyšet ten dusot, zvonění kopyt. Zahodil i svoje kopí. Koňský cval mu bušil v hlavě, Torwynd cítil, jak se blíží. Pak ucítil ránu. A pak už nic.

    Vstal. Prázdnota. Jen nekonečný mír zimy. Zimy, kterou ruší jen jediný nepřítel. Žár. Nenáviděl ho, musel ho zničit, než ono zabije jeho.

    Tam, na palouku cítil spoustu tepla, spoustu bytostí, které ničí jeho nekonečný klid. Hýbaly se, žily. Nemyslel než jak je vyhladit, zadupat do poslední jiskry.

    Jedna z těch bytostí mu něco říkala. Musel ten hlas zničit, říkal mu něco, co někde v hlubině vědomí znělo strašně povědomě. Slovo, které kdysi znal. Zastavil se a pokusil se prorazit vrstvu ledu mezi vědomím a tím slovem.

Nešlo to, bylo to příliš silné. Znovu ho ovládla touha zničit to teplo před sebou.

Pak zasvištěla sekera a jeho hlava se oddělila od zbytku těla.

„Torwynde, můj synu,“ znělo do větru vanoucího nad jeho nehybným tělem.