Adventní drabble č. 18
„Hele, už jedou. Planžeto, jaký že zvíře jsme to měli napodobit?“ otočil se lapka Kladivák na jednoho ze svých kompliců.
„Měli jsme zaštěkat jako pes,“ odpověděl sebejistě Planžeta, malý odemykač zámků a kapes.
„Nene, mělo to bejt zahoukání jako síček,“ prohlásil další z pobudů Dvoukudla. Hrubka, kterou dělal i ústněve slově sýček, byla přímo hmatatelná.
„A neměl to bejt levhart?“ nejistě se po zbylých dvou díval Kladivák.
„Těžko, copak víš, jak dělá levhart?“ plácal si na čelo Planžeta.
„To teda vim,“ řekl Kladivák. Dělá ‚krákrá‘ a takhle u toho takhle zobákem.“
„Ty meleš zokákem,“ odpověděl Planžeta.
„Hele, ty prcku, nezneužívej toho, že musíme spoluto… no, jo, pracovat,“ měl s označením jiného způsobu výdělečné činnosti obtíže Kladivák a už by se měl k tomu přesvědčit Planžetu, jak přišel k přezdívce.
„Počkej,“ chytil ho šetrně Dvoukudla. „Teď je důležitý dát šéfovy vědět, že má vyrazit,“ pokračoval ve svém hrubě nepravopisném akcentu.
„Tak mu dej vědět, já si to s nim zatím vyřídim,“ odvětil Kladivák, pro kterého teď neexistoval žádný lup ani šéf, jen urážka na cti.
„Vyřiď si papíry na hlavu,“ popichoval ho Planžeta, hlavně udělej ‚krákrá‘ a budeš je mít jedna dvě.“
„Udělám gvraú a nadělám z tebe tři malý na ministrování, pan farář se tuhle ptal, jestli bych mu nedohodil.“
„Krákrá,“ provokoval Planžeta dál a uskakoval před dorážejícím Kladivákem, kterého se marně pokoušel Dvoukudlák zadržet.
Žádný ze tří lapků si však nevzpomněl, že krákrá znamená odvolání akce, protože na cestě jsou vojáci.