Adventní drabble č.18
Celý zámek obklopovalo nepříjemné ticho. Ani vítr nevanul skrze vytlučená okna a neproháněl se jeho místnostmi. Světlo Měsíce visícího nízko nad obzorem zdůrazňovalo temnotu uvnitř. Vstup se černal jako tunel, brána do záhrobí.
Ohlédl jsem se, ale další noční setkání s medvědy by tentokrát určitě neskončilo jen mrtvým koněm a rozedranou rukou, která ještě stále krvácela. To byla cena za zabití jediného divokého zvířete.
Vstoupil jsem. Ovanul mne pach tlejícího dřeva. Podlaha praskala a zvuk kroků se násobil. Povolal jsem všechnu odvahu. Je to jen staré opuštěné sídlo, říkal jsem si. Přesto jsem se bezděky dotkl svého meče.
Rozsvítil jsem louč. Její světlo mi odhalilo pohled na zašlé stěny pokryté vlhkou špínou. Musely být kdysi pestře vyzdobeny. Teď z krásy zbyly jen šmouhy připomínající tanec duchů. V každé místnosti jsem shledával podobný obraz zašlé krásy. Ztrouchnivělé podlahy, polorozpadlý nábytek.
Až v jedné místnosti, která vypadala jako reprezentační sál, jsem spatřil na stěně viset obraz. V životní velikosti na něm byla vymalována žena v černých šatech, avšak prach téměř skryl její podobu. Její tvář byla něčím zvláštní. Přejel jsem po tom obrazu rukou, ale ta stále krvácela.
Má krev se rozpíjela po obraze, ze kterého veškerá špína zmizela. Polkl jsem. Místo lidské na mne hleděla vlčí tvář. Ve svícnech zaplála světla a za mnou se ozval tichý zvuk podobný zavrčení. Otočil jsem se a spatřil ve dveřích stát vlčí ženu z obrazu. „Vítám tě, poutníku,“ říkala podivným ostrým hlasem. „Je to již dlouho co jsem tu naposledy přijala hosta.“