Adventní drabble č.9
Pohádka o liščím slunovratu
V krajích, kde lišky dávají dobrou noc, nikdo vlastně nic netuší. Tahle teorie je opřena o pověrčivost, nedostatek informací a pozorovacího talentu. Ve skutečnosti mají lišky docela jinou funkci. A nemá to nic společného s jejich ohonem a ebonitovou tyčí.
Pravá liška nedává dobrou noc, pravá liška hlídá Slunce. A nejdůležitější je to právě v noc Slunovratu. Přebíhá tiše jako stín sněžnou plání, chvostem zametá své stopy ve sněhu, nikým neviděna, neslyšena. S předčasně příchozím soumrakem přibíhají další a další stíny, hmotné i takové, které na sněhu nemohou zanechat ani známku. Možná po nich zbyde náznak, ozvěna v něčí mysli. I mysli jsou tou dobou plné stínů a temnoty, proto se zraky upírají tak naléhavě k ohni a srdce se obracejí ke Slunci. Probdělá temná noc, nejdelší ze všech. Dech se sráží u úst, oči se dívají do dálky a hledají první známky slunečních paprsků, které zatím ještě nemohou vidět. S nadějí čekají, až se úvrať otočí, nejdelší noc přejde a ty další budou každá o stín, o paprsek kratší. Pokaždé je to souboj světla a temnoty. A lišky hlídají stíny, aby se příliš neshlukly, rozhání je jako hejna kuřat. Barva srsti jim slouží jako štít, nese odlesk zapadajících paprsků. Lišky nenechají stíny spojit se v jeden velký, konečný a vše pohlcující stín, aby zůstala zachována rovnováha sil.
Nakonec na tom, že lišky dávají dobrou noc, přeci něco bude. Vždyť se starají, aby nebyla noc nekonečná, aby po noci přišlo zase ráno.