Adventní­ drabble č.11a

Latharova touha dokonale ovládnout meč svého otce momentálně potlačila jeho nedůvěru k Albaru Mendorfovi. Albares vystupoval jako zástupce sněmu velmožů, který Lathara zvolil císařem jen proto, že byl příliš mladý a příliš chudý, zato s ambiciózní matkou. Udělili mu přídomek „Spravedlivý“ a nadále měl jen bezradně přihlížet, jak jeho jménem vládnou jiní.

Netušil, proč Albares riskuje tím, že císaři plní jeho přání. Snad smrt jeho bratra Leofra, jediného muže, kterému Lathar plně důvěřoval, jej poněkud polidštila.

„Tvoje výsosti, dnes započne výuka šermu,“ řekl Albares. „Avšak tvá matka se o tom nesmí nikdy dozvědět.“

„Jistě, matka, a rovněž tví hromští přátelé ze sněmu, kteří by nejspíš omdleli, kdyby mne tu viděli,“ poznamenal chlapec ironicky. „Kdyby se mi něco stalo, jejich postavení by mohlo být ohroženo. I tvé.“

„Snad tě přesvědčím, že stojím na tvé straně,“ odpověděl muž. „Ale pamatuj, že v téhle místnosti jsi anonymní šermířský učeň. Celé město musí zůstat v nevědomosti. Proto jsem pro tebe našel učitele, který naše tajemství zachová.“

Po jeho slovech se odhrnul jeden z těžkých závěsů a pustil dovnitř trochu bezbarvého zimního světla. Před císařem stála asi dvacetiletá dívka v prostém oděvu. U pasu se jí houpala pochva s mečem. Jako druhé věci si Lathar všiml obvazů, které obepínaly dívčina zápěstí. „Mým učitelem je žena?“ zeptal se překvapeně.

„Nejsi slepý,“ ohodnotila dívka jeho postřeh. Než stihl odpovědět, dívka obnažila ostří své zbraně a jejím hrotem vytvořila na podlaze pomyslné kolo. „Vstup do toho kruhu,“ řekla mu. „A přehoď si meč z levé do pravé ruky.“

Adventní­ drabble č.11b

Arya

Líbilo se jí být anonymním stínem, ke kterýmu byli všechny její oběti i kolemjdoucí slepí. Líbilo sej jí cestovat, krást uličkami, sbíhat střechy a schodiště, pronikat dovnitř a ven bez povšimnutí. I pohrdání obyčajných lidí chutnalo sladce, protože značilo, že je přesvědčila o své neškodnosti, že ji podceňují a o to zranitelnější jsou. Ne že by měla touhu všechny pozabíjet, ale to vědomí, že by mohla, bylo omamné a stálo za všechna zranení, na něž potřebovala obvazy, i ty, na které se ji jich nedostalo. Za všechno nepohodlí, všechna rizika, všechnu izolaci, za všechny stráty. S postupem v hierarchii získala téměř neomezený přístup k světu kolem, k lidem, jejich tajemstvím, jejich nejvíc hýčkaným pokladům, jejich životům. Byla to moc, o jaké mohl snít jen málokdo. Byla to moc v tak ostrém kontrastu s jejím předchozím životem plném bezradnosti, že se o něj mohla říznout. Byl to balzám a snad i jed, ale již dávno přestala přemýšlet o něčem takovém jako nežádoucím. Byli snad studánky v chrámu nežádoucí? Valar morghulis. Valar dohaeris. Její úvahy však náhle přetrhl pohyb v místě, kde očekávala svůj cíl. Tiše přehodila Jehlu z jedné ruky do druhé a pohla se kupředu. Najednou ji překvapila ostrá bolest a odmrštění stranou.

„Copak jsme ti neříkali, ať minulost zapomeneš?“

„Jak...?“

„Vím o seznamu i meči. Máš poslednou šanci. Vzdej se své pomsty, nebo umři. Tak nebo tak ji nedokončíš.“

Trpce se usměje, naposled potěžká Jehlu v ruce, má pocit, že slyší vytí zlovlčice. Valar morghulis. Valar dohaeris.