Adventní drabble č.20
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se lidské vlčice, po chvíli, kdy jsem bezradně bloudil očima z obrazu na ni a zpět.
„Jsi slepý?“ optala se podivná žena tím ostrým hrdelním hlasem. „Jsem ta, kterou tě poslali ulovit. Poslal tě přece sám pan Ottavino,“ vyslovila jméno zrádce s pohrdáním.
„Nikdo neřekl, že jsem na lovu poloviční vlčice,“ odvětil jsem. „Mluvili o velikém vlku, zplozenci Lucifera. Viděl jsem potrhaný dobytek, stopy velikých tlap mne zavedly až do tohoto lesa. Ale byl to medvěd, kterého jsem vystopoval. Zabil mého koně a mně udělal tohle.“ Zvedl jsem ruku ovinutou provizorními obvazy, skrze které stále prosakovala krev. „Zachránil mne nakonec tenhle meč,“ poklepal jsem na jílec jezdeckého palaše a potlačil touhu jej tasit.
Beze slova mi ukázala, abych se posadil na křeslo. Věděla, že mne přesvědčí. Neměl jsem co ztratit, uposlechl jsem. Vlčí žena mi sejmula krví nasáknuté provizorní obinadlo a odkudsi vylovila malou lahvičku. „Zabolí to,“ řekla a její obsah obrátila na rozedranou kůži a svaly pod ní. Skutečně to v tu chvíli bodlo tak, jako když se mi do ruky zarazil medvědí dráp. Zatínal jsem zuby a jen s velikým sebezapřením nevykřikl. Pak vlčice stejně náhle odkudsi vylovila čistý klůcek, kterým otřela krev a hnis. Nakonec přes mou ruku přehodila čistou látku.
„A prozradíš mi své jméno? Nejsi přeci pouhý anonymní lovec, takového by na tuhle práci Piccolomini nenajal,“ zeptala se vlčí žena. Vzdor jejímu děsivému vzezření byl z jejího hlasu patrný zájem.
„Jmenuji se Prokop,“ představil jsem se. „A jak říkají tobě?“