Adventní drabble č.23
Destiny
Občas uvažoval o tom, koho to napadlo a zda to měl být absurdní žert, nebo jen způsob jak vytěžit maximum s minimálními náklady. Tak že: on byl slepý, že? Jistě. A i kdyby ne, měl kápi staženu hluboko do tváře a přes oči obvazy. A jeho říše byla jeden velký labyrint. Takže nemusela být ani tak moc velká, aby se zabavil a měl co dělat, když se v bludišti chtěl poslepu vyznat. Ovšem, je známo, že on kráčí po nevyzpytatelných cestách.
Také tu byla jeho kniha, Kniha Osudu. Není snadné v ní číst. A jemu to není ani dopřáno. Sice je to jeho zodpovědnost, má to takříkajíc na triku, vlastně na kutně, ale protože není psána Braillovým písmem, on si v ní nepočte. Sice díky své přirozenosti nějak cítil, co v jeho knihách je, ale někdy se kvůli tomu stejně cítil bezradně, ačkoli to nedal znát. Byl profesionál, i když trochu roztržitý, tak z přesvědčení důsledný a neoblomný. Proto si knihu nechal už dávno, na úsvitu věků, přikovat k zápěstí řetězem, jak manažer kufřík s akciemi. Dřív měl sklony ji zapomínat a poslepu ji v labyrintu těžko hledal.
Vlastně byl rád, že neví, kdo to vymyslel. Ve skrytu duše jím pohrdal a myslel si, že ať už to měl být vtip, nebo ukázka pragmatismu, měl se dotyčný trochu víc snažit. Tajně toužil fláknout ho knihou přes hlavu.
Přehodil si řetěz přes předloktí, knihu přitiskl na prsa a, slabě pobrukuje, pomalu se vydal dál. Ne nějakou anonymní melodii, ale Beethovenovu Osudovou.