Adventní drabble č.3
Představoval si, jak ze sedla srazí muže v plášti s rozšklebenou levhartí přilbou na hlavě. Jeho sny mu jej nabízely v nejrůznějších podobách, přesvědčovaly jej o tom, že svou pomstu dokoná. Nikdy jej nenapadlo, že by byl výsledek opačný. Mnoho nechybělo. Když přehodil nohu přes koňský hřbet, aby mohl pokleknout před králem, bolest jej téměř zbavila vědomí.
Uvědomil si, že leží na zemi a že jej čísi ruce někam odnášejí. Modré nebe vystřídalo červenobílé stanové plátno. Potom mu anonymní hlas oznámil, že „teď to zabolí“. Cvakly čelisti nějakých kleští a celou levou polovinou tváře mu projela strašná bolest, jako kdyby mu rvali oko z důlku.
Ucítil ještě cosi jiného. Něčí dlaň, něžná a laskavá, sevřela jeho ruku a známý hlas šeptal nějaká povzbuzující slova. Nerozuměl jim, ale tón a barva hlasu dokázaly odehnat spáry bolesti, které trhaly jeho obličej na kusy…
Probral se. Byla tma a přitom cítil sluneční paprsky. Bezradně se optal prázdnoty: „Jsem slepý?“
„Nejsi, to jen obvazy,“ řekl hlas, který jej předtím tak uklidňoval.
„Jsi tu se mnou celou dobu?“ zeptal se dívky překvapeně.
„Měla jsem strach,“ slyšel její odpověď.
„Neměl jsem tě do toho zatáhnout,“ řekl omluvně.
„Nezatáhl, jsem tu z vlastní vůle,“ řekla a on znovu ucítil její laskavý dotek. Ucítil také, jak mu položila svou hlavu na hruď. Touha, kterou pocítil teď, byla tak jiná, než pomsta, která jej štvala až k dnešnímu dni. Našel dívčiny vlasy a hladil je.
Náhle se však ozvaly kroky, které následoval hlas plný pohrdání: „Tady je ten hrdina.“