Adventní­ drabble č.9

Ve snech se mísily výjevy z nedávných bojů, vzpomínky na domov, kam se vracel, s podobou mrtvých přátel i anonymními tvářemi nepřátel. Někteří jej propalovali očima, jiní byli slepí, s tvářemi zkřivenými bolestí nebo zakrytými obvazy. Vztahovali k němu ruce, někdy v nich drželi zbraně, jindy měli dlaně prázdné. Ty mu připadaly děsivější. Jedna taková se blížila k jeho obličeji. Ještě chvíli a dotkne se ho…

Dotek. Nečekaný, zcela opravdový dotek. Vytrhl jej z neklidného spánku. Prudce se posadil. Nebyl sám. Na posteli sedělo děvče, které večer viděl v koutě hostince. Dívka se polekala jeho prudkého pohybu a ucukla. „Co tady děláš?“ otázal se hrubě.

„Oni… Oni mi řekli, že mám uspokojit vaše touhy…“ špitala tiše.

„Kdo oni? Krčmář?“ Ani neskrýval pohrdání.

Dívka přikývla. „Jinak mě vyhodí do zimy, jestli od váz nepřinesu alespoň minci,“ hlesla bezradně. Nemohlo jí být ani patnáct.

„Mohla bys být mou dcerou,“ mračil se muž. „Ostatně té mé by opravdu bylo jako tobě.“ Bolestná vzpomínka zaplnila jeho mysl.

„Prosím, neodháněj mne, já už se v lecčems vyznám, mé tělo tě přesvědčí,“ řekla a vyhrnula si hrubou košili.

Muže pohled přesvědčil o něčem jiném. Znal strašlivá válečná zranění, a přece se mu z pohledu na dívčinu kůži nesoucí stopy častého bití večeře vrátila do hrdla.

„Takhle s tebou zacházejí?“

„Většinou. Prý nosím smůlu. Ale…“

„Stačí,“ zarazil ji a vstal z lůžka. „Zůstaneš tu. Lehni si, mně se stejně nechce spát,“ řekl a přehodil přes ni deku, kterou byl předtím přikrytý. „Vyspi se, ráno uvidíme, co dál.“