Adventní drabble č.20
Epona
„Tvé království za koně, říkáš?“
Zaznělo mu za zády charismatickým ženským hlasem. Se špatně skrývaným překvapením se otočil. Stála před ním hrdě, v jezdeckém šatu barvy pastvin. Spletená hříva dlouhých loken ve kterých uvízlo listí, byla rozcuchána větrem, z podlhovastého a přesto líbezného obličeje koukali oči tmavé, veliké a ligotavé jak čerstvě vylouplé kaštany.
„Kdo jsi...“
Vydechl šokovaně.
„má pání.“
Dodal, neboť žáden šok nemohl pozbavit jej obratnosti v dvorném chování.
Vykročila k němu a její energická ladná chůze zvonivě klapala. Ucítil vůni slámy a obilí a o něco těžší, snad zvířecí pach.
„Epona, bohyně koní. Dám ti koně, se kterým vyhraješ tuhle válku a mohla bych taky odvrátit nějaký ten hladomor, pokud se opravdu stanu tvou paní. Chci korunu manželky krále. Británii pod vládou Galie.“
„Jsem křesťanský král.“
„A brzo nebudeš žádný. Jsem tvá jediná šance, Richarde. Nuže?“
Pořád váhal. Ruka v zeleném rukávu se zvedla a luskla prsty. Spoza pohanské bohyně vyšel ten nejurastěnější a nejkrásnější kůň, kterého kdy viděl, s vyjímečně skvělým postrojem. Srst se mu leskla sametově, mohutné a úhledné svaly se napínali na mocném rámu kostí, kopyta veliká a v zaržáni chuť válčit. Ruka zářivá jak denní světlo se napřáhla k němu. Ona taky nevypadala nejhůř. A co to říkala o hladomoru?
„Přijímám.“