Adventní drabble č.5
„Chceš říci ještě něco, než se podíváš do tváře svému otci?“ provokoval Yggrund svého soupeře, zatímco jejich těžké meče se křížily.
„Spálil jsi úrodu a způsobil hladomor,“ připomněl mu Vjačeslav. Uljana si všimla slz v jeho očích. Nebyly od pláče, mladíka zranění velmi dráždilo.
„Jsi příliš laskavý,“ uchechtl se Levhart jedovatě, zatímco jeho meč odražený mladíkem stranou rozťal listy jakéhosi kodexu. Vjačeslav jej tlačil do obrany. Když však stanul zády k východu, popadl cíp zelené sametové látky, a vpustil dovnitř denní světlo. Na krátkou chvíli soupeře takovým nečestným jednáním oslepil. Vjačeslav stihl odrazit jeho prudký výpad na poslední chvíli.
Spolu s výpady mečem přidal i slovní: „Jediná věc, kterou si nakonec přeje každý, kdo se mi postaví, je být už mrtvý. Budeš prosit o smrt, zatímco támhle tvoje pouliční dáma bude sténat v mém loži.“
„Trhni si,“ použila Uljana svůj starý pouliční slovník. „Máš charisma tchoře nakaženého prašivinou.“
Chtěl se jejím slovům zasmát, ale praštila ho žerdí praporu, kterou předtím mladík odrazil první Levhartův útok. Když on byl nečestný, ona bude také.
Yggrund zakolísal a udělal dva kroky vzad. Přesně to Vjačeslav potřeboval. Nabyl rovnováhy a zasypal protivníka deštěm úderů. Levhart pochopil, že prohrává. Pokusil se ještě o poslední prudký útok, ale mladíkův meč jeho ránu odrazil a jeho hrot skončil v Yggrundově hrdle.
„To nebylo poctivé,“ řekl Vjačeslav a pokynul hlavou k žerdi praporu. „Ale výjimečně účinné,“ dodal se smíchem.
„Musela jsem,“ přikývla Uljana. „Jestli chci stanout po manželově, tedy tvém boku, přece si tě nenechám zabít.“
Objali se.