Adventní drabble č.14
Purkmistr hleděl z okna na nábřeží. Smutný pohled. Obloha byla celá pokryta šedými mraky. Už třetí den sněžilo a zřízenci sotva stačili z ulic odhrnovat silné nánosy sněhu. Tolik peněz jim platí, a přesto jsou tak líní. Ale jeho inteligenci neoklamou. A tohle? Děti se koulují, místo aby spořádaně seděly v kostele na mši a učily se pokoře. To rada musí zakázat. Všude samý šlendrián a neúcta, nikdo nehledí dobrých mravů. Ale to se změní, až bude mít svou sochu. Bude shlížet na město přísným pohledem a nikdo už si nedovolí narušovat pořádek. Vyrušilo ho zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ řekl nevrle. Dovnitř vstoupil dráb. „Máte je všechny?“ tázal se ho dříve, než dráb stihl smeknout klobouk.
„Ano, právě jsme přivedli poslední…“
„Výborně,“ nenechal ho purkmistr dokončit větu. „Zítra zasedáme a jejich případ projednáme. Taková drzost. Jen tak vylézt na drahou sochu a začít z ní odlamovat drahé kameny a oškrabovat zlato. Zaslouží nejpřísnější trest. Co jsou vlastně zač?“
„No,“ podrbal se dráb na hlavě a neochotně odpovídal, „jedna švadlena, jeden mladík a jedno malé děvče. To jsme právě přivedli.“
„Zapírá?“
„Nezapírá. Safír nám sama ukázala. Ale…“
„Ale?“
„Říká, že u princovy sochy vůbec nebyla, že jí ho přinesla vlaštovka.“
„Cože?“ vyhrkl purkmistr překvapeně.
„Ostatní říkají to samé. Ty osoby se neznají a nemohly se domluvit, ale jako jeden tvrdí, že jim drahokam přinesla vlaštovka.“
„Taková lež. Drahokamy sebrat, pachatele zavřít. Ale pro jistotu na jaře všechny vlaštovky vylovit a mojí sochu hlídat. Chci, aby mojí soše oči zůstaly.“