Adventní drabble č.16
Mladý student se pomalu loudal po nábřeží. Touto cestou se ubíral již měsíc každou středu a pátek k malé observatoři v domě profesora Wernera, kterému pomáhal v jeho studiu Saturnových prstenců.
Zatím však ještě bylo na pozorování brzy a mladík nemusel pospíchat. Kousek od profesorova domu se zastavil a obrátil zrak vzhůru. Podzimní obloha se počínala halit do soumraku. Jak světlo neochotně předávalo vládu noci, zesílil vítr a kdesi na obzoru, právě okolo zapadajícího slunečního kotouče, se začaly objevovat známky silné bouře s deštěm a blesky. A ten král nečasu mířil přímo na město.
Nečeká je moc dobrá noc k pozorování, řekl si, nikoli zklamaně. Astronomii měl rád a byl obdařen inteligencí k jejímu zvládnutí, ale momentálně si s profesorem příliš nerozuměl. Dříve veselého a oblíbeného Wernera cosi trápilo, byl nerudný a občas si na mladíkovi vyléval vztek. Proto student skoro doufal, že až dnes zazvoní u profesorových dveří, Werner mu řekne, že ho tento večer nepotřebuje.
Cosi lehce narazilo do týlu jeho hlavy. Student překvapeně zjistil, že se stal terčem papírové vlaštovky. Uchopil vlaštovku a přečetl si krasopisně napsaná slova: „Hlavu vzhůru!“
Podíval se do jediného otevřeného okna nad sebou a v něm zahlédl veselý dívčí obličej. To tedy byla Wernerova dcera. Něco zaslechl, prý po smrti profesorovy ženy zůstali sami, ale dcera často churaví. Smekl klobouk a dívku pozdravil. Dívka udělala pukrle a vzápětí z okna vylétla druhá vlaštovka. Tentokrát prolétla těsně kolem, ale mladík ji zachytil a četl: „Otec ještě nepřišel, ale je otevřeno, můžete jít nahoru.“