Klub tichých skokanů o tyči

Adventní drabble č.20

„Měl bych dobrý zboží,“ ztišil Křivák Koko hlas. Se svými třemi společníky u stolu už začínal druhou rundu. Během první si je opatrně oťukl a dospěl k závěru, že ač se ti tři tváří tajemně jako sfinga, uzavřít s nimi výhodný obchod bude lehké. Tedy výhodný pro Křiváka.

Takové chvíle v tavernách měl nejraději. Venku liják, komíny ani nestačí obvádět kouř z krbu, ale o to družnější zábava bují uvnitř. Hudba hraje, holky se otáčejí, družná společnost bouchá v rytmu do stolů a on zatím zpeněží svůj lup. Dnes měl po kapsách pěkné věci. Okrást obchodníky na trhu o měšce a dámy o šperky byla hračka jako vždy, ale ten vozka za branou se nechtěl vzdát svého majetku a zranil Kokovi dva společníky, než ho Koko zamordoval nožem. Jeho společníci teď seděli opodál a nenápadně hlídali, kdyby se něco zvrtlo.

Prostřední z trojice, které nabízel své zboží, jeho domněnku vzápětí potvrdil. „Odměním se ti, jak zasloužíš, ale napřed mi svého zboží ukaž více.“

Koko v pýše na svůj odhad nelenil a nenápadně vytáhl zpod pláště několik přívěsků a jedny perlové náušnice. „Dobré, co? A teď tohle, pánové.“ Vytáhl sponu, která jeho bandu stála tolik námahy, a zadíval se na kupující jako svůdce na objekt svého zájmu. „Prvotřídní práce.“

„Vskutku prvotřídní, mistře kate,“ řekl nejmenší z trojice.

„Tvoje práce, mistře šašku,“ řekl ten největší.

„Vás obou, přátelé,“ řekl prostřední.

Nato všichni tři vstali a stáhli z hlavy kápě. Pod Křivákem Koko se podlomila kolena. Král, kat a šašek dopadli dalšího lumpa.

Jaromír Soukup jel na Pražský hrad. Neochotně projel podél nábřeží (kde spatřil Hutkovu mrtvolu plavoucí ve Vltavě, nad níž na obloze již poletovaly vlaštovky), pak přes pěší zónu a nakonec zamířil k vjezdu na hrad. Silně dupl na brzdy, když mu nějaký strážný spustil před auto závoru. Jaromír zůstal překvapeně koukat. Někdo s jeho inteligencí by přece neměl být zastavován obyčejným strážným. Zůstali sami s mužem čekajícím v boudě podél silnice. Stočil okénko svého vozu. Všiml si, že za ním již přijíždí další automobil čekající na vjezd. „Tak otevřete mi někdo? Já jedu za panem prezidentem!“ V tu chvíli si všiml, že strážný u závory drží v ruce samopal. Muž v budce se rychle schoval a z úkrytu vyběhli další ozbrojenci. Z automobilu za Jaromírem vyskákali další a blokovali mu cestu. Jaromír rychle zkusil zavřít okénko svého auta, když se spustila střelba. Okna popraskala a nechráněného Soukupa provrtalo několik střel. Zavil bolestí a pokusil se rychle vystoupit, aby se ukryl. Venku ho ale nečekalo nic jiného než další sprška střel. Padl na zem a bolestí sotva lapal po dechu. Přistoupil k němu jeden ze střelců, oblečený v drahém obleku a s kloboukem na hlavě. Vysypal do Soukupa celý zásobník. „Pozdravuje tě don Troška, ty prašivej pse!“ houkl na již bezvládného Jaromíra. Potom ho ještě pro jistotu nakopl do hlavy a přidal pár ran ze samopalu. Don Miloš to všechno pozoroval z bezpečí svého Hradu. „Vidíte Jiří? Takhle to dopadá, když naštvete důchodce z Vysočiny.“ Zasmál se, se škodolibostí jemu vlastní.