Adventní drabble č.21

A

Všichni bojovali statečně, prosekávali si cestu nečetným množstvím nepřátel. A pak ho uviděli - Barloga. Ohnivá příšera si klestila cestu k nim. Tam kde došlápla se objevil kouř jako ze tří komínů, blížila se.

"Musíte mi dát čas!" Rozkázal Alatar. Semkli se kolem něj a mordovali skřety jak jen to šlo.

"Arane, pozor!" Vykřikl Thadoras. Skřet na něj mířil lukem, Thadoras mu vskočil do cesty zachránil synovce vlastním tělem.

"Ne!" Vykřikl Aranus, Thadoras zemřel. Čaroděj zaklínal. Spustil na Balroga celý liják kouzel, démon couval.... Zmizel v temnotě.

"Teď rychle pryč!" Potvrdil čaroděj jejich naděje. Rozběhli se ke svůdnému východu.

"Všechno tohleto nestálo vůbec za mou námahu." Ozval se Woreon, když se za nimi zavřel vchod do Morie. "Stejně jej nějaký hňup zase probudí...?"

"Já už ti asi ustřelím palici," osočí se na něj elfka. "Tady Aranus ztratil člena rodiny, Rufi přišel stejně jako jeho brácha Ruben o všechny, co kdy znali. A ty si stěžuješ, že tě to obtěžovalo?!" blížila se k němu s napřaženou pěstí.

"Myslíš si, že mne může porazit nějaká stupidní ženská?" Posměšně se ušklíbne Woreon.

"To jako mluvíš o mně ty přepyšnělý šašku?!" Vyštěkne Vlaštovka.

"Né, o té druhé stupidní dámě co s námi je, ale tu neznáš!" Řekne sarkasticky hned na to je uveden do bezvědomí, ne Vlaštovčinou rukou.

"To bychom, měli. Už dlouho jsem to chtěla udělat." Řekla Rufi. Společenstvo, o kterém nikdo nikdy nevěděl pak odešlo navždy od bran Morie. Woreona tam nechali.

B

Liják byl k uzoufání, ale tyhle dva by nezastavil ani déšť meteoritů. Kam se hrabala nějaká studená voda. Šlo tady přece o srdce dámy.

Do úvahy přicházel i fyzický souboj a střet urostlé formy se znalostmi bojových umění by byl zajisté drtivý. Ale gentlemani svorně upřednostnili o něco abstraktnější a stejnou mírou umělecký duel.

I stanuli pod okno a jali se svádět slečnu, již patřilo, hudbou a poezií.

Flavio tasil sláčik a housle a nehledě na povětrnostní podmínky spustil tesknou melodii, která kdy tedy procházela do vzrušeně frenetické a přesto bez narušení harmonie. Šumivý podmaz deště s skladbou činil stejně zajímavé věci jako s jeho zlatavými loknami a tenkou bílou rozhalenou košilí, jak se tak stříbřite kutálel po pyšné konstituci renesanční sochy.

Everett se ovšem nenechal zahanbit a z komínu jeho hrdla se vznesl zvučný hluboce rozechvívajíci hlas, jímž přednášel to nejlepší, ze své sbírky Sonety zla. Byl to skutečně inspirován počin, že by i Laura zapomněla na Petrarcu a Baudelaire svadl jak kvítí zamordované na hřbitově. Modré oči mu jen tak pláli.

Jakýmsi tajemným spůsobem se ti dva sladili a po chvíli se z okna vyklonila hlava.

„Ne, že by vám to neslušelo, ale přesťaňte už šaškovat v tom psím počasí a vlezte dnu, než nastydnete.“

Před muže se spustili dva povrazové řebříky. Podívali se na ně s mírně nakrčenými obrvami, pak jeden na druhého a vzhlédli k děvčeti nahoře.

„Oba?“

„Přesně tak.“

Potvrdila dívka s potměšilým úsměvem.