Adventní drabble č.10
„É- ne. Já to neberu.“ Řekla rozhodně Vlaštovka. Stáli na bráně a dívali se dolů na žhavou lávu.
„Jako co nebereš?“ Upřel k ní oči Óven. Pohlédl dolů na místo kde, dopadl jeho batoh s „harampádím“ – pche jako kdyby nám to nepřišlo mockrát
zatraceně k užitku - který musel zahodit. Vyšplhali po vinné révě, div, že je udržela. A teď stáli nahoře, těžko říct jak tu spoušť popsat. Láva
právě smyla z povrchu Středozemě budoucnost asi nejstarších bytostí a oni nemohli nic dělat.
„No jak jsme se plahočili celou cestu až sem abychom je viděli umřít.“
„A co s tím chceš dělat??“ Snažil se přestoupit na vlnu jejích myšlenek.
„Prostě je vezmu a jdeme do Fangornu.“
„Vlaštovko, jsou mrtvé.“
„No a?“
„…“ Óven se zdržel komentáře. Většinu života zasvětila hledání něčeho, co udělá, aby byla a hlavně aby si připadala užitečná a teď ji ta věc shořela před nosem. Možná, že se z toho pomátla.
„Tam u mostu zůstala Slaměnka, ne?“ Ukázala do lávového moře. Na odpověď nečekala. Skočila dolů.
„Né!“ Pokusil se jí ještě zachytit, ale bylo pozdě. Nechtěl to vidět, čekal na zasyčení, nebo něco, že už je po všem, ale nestalo se tak. Pohlédl dolů a viděl, jak si to zatracená elfka vykračuje přímo po tom hořícím pekle.
„HEJ! Co si myslíš, že děláš?!“ Zakřičel na ni. Ale neslyšela ho slyšet. Jediné co mohl teď dělat, bylo dívat se, co provádí. A jak prostě popírá veškerý smysl světa, ve kterém žijí. Pomohla entkám z lávy, jako by zapadly jen do bahna, našla je všechny. Už se ničemu nedivil, konec šlus. Tenhle příběh stojí za pendrek a může za to ona.
V Zeleném lese žili medvěd a zajíc. Jednou se medvěd vypravil na maliny a zatímco sbírá a sbírá, podívá se pod nohy a vidí zajíce. Lapne ho za uši a praví: „Zajíci já tě sním.“ „Nejez mne medvěde, ušetři mne. Jednou ti prokážu dobrou službu.“ Medvěd rozvažoval a rozvažoval, a pak zajíce pustil a dál sbíral maliny.
Příště se medvěd vypravil na ryby pod kamenný most. Loví a loví a nemůže ulovit a hle, kousek vedle se myje zajíc. Medvěd ho lapne za uši a praví: „Zajíci já tě sním.“ „Nejez mne medvěde, ušetři mne. Jednou ti prokážu dobrou službu.“ Medvěd přemýšlel, přestoupil z nohy na nohu, ale pak zajíce opět pustil a vrátil se k rybaření.
Příště pak se medvěd vydal vybírat z klátů med. Krmí se a krmí a zase se kolem ochomýtá zajíc. Medvěd ho lapne za uši a praví: „Zajíci já tě sním.“ „Nejez mne medvěde, ušetři mne. Jednou ti prokážu dobrou službu.“ Medvěd se mu dívá do očí, přemýšlí a rozvažuje, z nohy na nohu se kolíbá a nakonec zajíce přece pustí.
Na podzim zazněly v lese lovecké rohy a rozlehl se nepopsatelný štěkot psů. Medvěd myslel, že udeřila jeho poslední hodinka. Psi ho za chvíli vyslídí a kuše skolí.
A už se jeden lovec blíží v čele štěkající smečky přímo k jeho úkrytu. I tu jim přes cestu vyběhl zajíc a vyrazil opačným směrem. A utíká ve zmatku přímo přes ležení lovců.
Přeskočil hromádku loveckého harampádí a pelášil dál. Lovci se psy za ním.
„Věru dobrou službu jsi mi prokázal, zajíci,“ řekl medvěd, dále se nezdržoval a utíkal přes tři kopce za sedmero lesy do jiného panství.