Adventní drabble č.22
Kvílení vlků poslouchal plešatý král ze své cely již třetí noc. Dobře znal svůj osud – buďto bude hořet na hranici, nebo se pokusí o útěk a stane se potravou vlků číhajících v lesích. Tak jako tak to nepotrvá dlouho, protože volba krále nového má proběhnout za úplňku. Zvedl se z kupky sena, která mu sloužila jako postel, a malým zamřížovaným oknem se zahleděl na lučiny rozprostírající se za chýší skýtající mu přístřeší. Možná… kdyby byl dost rychlý… za Stříbrnou řekou by byl v bezpečí. Stráž sedící vedle mříží tiše podřimoval. S trochou štěstí by mohl potichoučku sáhnout až na klíč. Ale co teď? Hranice, nebo vlci? Obraz hořící hranice, kde z něj jen pomalu bude ucházet život, ho děsil, že roztrhání vlky začalo vypadat jako ta dobrá volba. Nikdo není nesmrtelný povzdechl si a věděl, že se rozhodl. Pokusí se o útěk. Zamotala se mu hlava. Sám nemá mnoho nadějí, ale za řekou čeká krásná svoboda. Možná.
Nekonečně pomalu se natahoval po klíči a snažil se ho vyprostit. Ech, nepůjde to. Klíč je na kroužku a kroužek na opasku. Ale ten krátký meč, jehož hlavice byla natočena k němu.
Trpělivě ho vytahoval z pochvy a pak dobře namířil a rychle bodnul. Měl štěstí. Kromě zachroptění strážný nenadělal hluk. Dál seděl zhroucený do sebe. Přeřezal opasek a sundal klíč. Odemknul. Tiše se vyplížil do noci na kraj lesa. Čeká ho několik kilometrů běhu. Má vůbec šanci? Není už mladý.
Ne, není a právě proto se ocitl v této situaci. Vyrazil.
Vzduch byl studený a bodal v plicích. Ale co na tom záleží.
Už je zaslechl. Zprava. Takže začal uhýbat šikmo doleva. Ne! Jsou i nalevo. Už věděl, že nemá šanci. Ale nevzdal se a do závěrečného běhu dal vše.
Napadla ho bláznivá myšlenka, jaký si užene zápal plic. Kdyby mu stačil dech, tak se rozesměje. A pak ucítil náraz zprava a padl na zem pod tíhou štíhlého vlčího těla.
„Potichu, sestry, nesmíme se prozradit dříve, než zaujmeme strategické pozice,“ velela Loreta, princezna bojovnice, svému dívčímu afirmativnímu komandu. Již mnohokrát zvítězily nad bigotností a předsudky šovinismu a jejich úspěchy budily strach a respekt po celém království. Nyní se schylovalo k závěrečnému střetu se zavilým nepřítelem. Cílem jejich přepadu bylo horní město Stříbro.
Obraz, který dívčiny skýtaly, docela ucházel, ovšem každá z nich by svatosvatě prohlásila, že krása je až druhotná za charakterem. Právě teď každá z bojovnic držela svou oblíbenou zbraň, Terina chystala vrhač letáků, Jolana se připravila bleskurychle rozvinout transparent hlásající rovnost všech sto padesáti šesti pohlaví a bezpohlaví, rasově kvótová Mgunbe Drubna si naondulovala nevyholené podpaždí a Loreta sama leštila hlásnou troubu.
Na její povel se všechny svorně vyřítily z úkrytu a vbrzku ovládly náměstí, dílem proto, že bylo liduprázdné, až na ponocného, který stál sám opřený o zeď hrázděného domu a spokojeně klimbal.
Vzápětí již děvčice provolávaly hesla o rovnosti a poměrném zastoupení žen při práci na zemi, ve vzduchu i pod zemí, kde je stále ke škodě lidstva tvrdě prosazován machistický mýtus o rozdílech mezi pohlavími.
Byl to nesporný úspěch, který kalil snad jen transparent, který se nějak zamotal, a Jolana jej nemohla rozvinout dost rychle. Duchapřítomná Loreta však svou spolubojovnici obětavě zaštítila a s nasazením života zdolaly odpor tuhé látky.
„Děvčata, nechť toto vítězství vstoupí do dějin vojenství hned vedle nesmrtelného odkazu mistrině Sunové a generálky Karly von Clausewitzové,“ pochválila Loreta své spolubojovnice po masivní letákové kampani.