Adventní drabble č.6
„Ale proč jdeme do Mordoru?“ Ptal se znovu Óven.
„Ptáš se každý den a já ti-“ Začala Vlaštovka.
„Vždycky řeknu, že je to jasné.“ Dokončil za ni otráveně.
„Tak jsem doufala, že se nad tím skutečně zamyslíš, ale asi ne. Nu což, vždyť jsme skoro před branami.“ Zastavila se a zadívala na víceméně příjemnou krajinu a blankytně modrou oblohu.
„Dobrá, první důvod je, že jsem byla všude jinde.“
„A to jsem měl vědět jak?“ Namítl Óven.
„Mohl ses zeptat, ale o tom nemluvím. Co jsi sám řekl, ten den co jsme se potkali?“
„Že… v Mordoru rostou kytky? Ale to se přece jen tak říká.“
„Podívej se kolem, tohle byla kdysi pustina, a teď tu roste tráva. A je čím dál zelenější.“
***
Dorazili k Černé bráně, ale nebyla už černá. Byla otevřená a z vrchu dolů ji porůstala vinná réva s dozrávajícími hrozny. A za branou… dá se vůbec popsat krása té zahrady? Procházeli se mezi vyplevanými záhonky květin, a pod korunami ovocných stromů. Ale zatím jediní obyvatelé, které spatřili, byli ptáci a hmyz.
Přestoupili malou říčku po mostě z kořenů dvou stromů propletených do sebe, přece se zdálo, jako by i tohle bylo způsobeno pečlivou rukou.
„Můžeme se trochu zdržet? Ten potok vypadá, že přímo vybízí, abych si v něm umyl nohy a napil se.“ Sundal si svůj batoh, ve kterém tahal kdovíjaké harampádí a přistoupil blíž.
„No když myslíš, že je to dobrý nápad.“ Přimhouřila oči.
„Proč by nebyl?“ Zarazil se.
„Nepochybuji o tom, že to je entí voda, ale pochybuji, že tu máš o číslo větší oblečení.“ Za sebou náhle uslyšeli kroky.