Adventní drabble č.9
Cesta se vinula kol lesů, polí a tůní. Vedla skrz vesnice a kol samot, překračovala řeky a strže, stoupala do kopců a padala do údolí, tu kamenitá, jindy prašná, suchá nebo rozmoklá.
Někdy jej provázela hudba větru a stromů, šumění vody, hrom a déšť, hlasy zvířat i zpěv lidí, jindy jej obklopilo ticho a slyšet byl jen jeho krok, stále stejný, stále jasný a přesvědčivý, přímý a odhodlaný, vedoucí za jediným cílem.
Než odešel, u domu strom zasadil, malou břízku, jeho podpis do rodné země. Už zdáli ho spatřil. Břízka povyrostla, rozkošatěla a zelenala se, i když blesk do ní uhodil. Spálená kůra, tu a tam, ale jádro živé. Vichr větve ulámal, ale kmen přežil a znovu se obsypal listím.
Ať svítilo slunce nebo měsíc na nebi, ať cestu ozařovaly ohně nebo světlušky nebo ať byla tma, neztratil směr a sílu.
Sílu vrátit se tam, kam patřil, ke komu patřil. Vrací se tam, kde ona na něj čeká, i když druzí nečekají, mrtvé oplakali, zapili, pak zapomněli.
Ví, kam jde, pozná všechno a všechny, když to bude jiné a oni budou jiní. I on je jiný, změněný, žádné učení nemohlo ho připravit na chvíle, kdy obsluhoval smrt. Postavil se jí, ne se štěstím, ale s vědomím, že ona čeká. Ve dveřích čeká. Musí jí říct, že svým čekáním ho zachránila.