Adventní drabble č.14
Dívá se na ni, jak chystá další ze svých divotvorných, poněkud i děsivých elixírů. V tom je mistryně, nejstarší Gaeina vnučka, Okeanova dcera, co to už vše viděla, tryskající pramen, co za ty věky nasbíral zkušeností a zkušeností jako přísad. A navíc mazaná. Tichá voda myjící břehy, proměnlivá a kroutící se vábně jako had. Své uštknutí propůjčila jemu, dryák, kterým přinutil Krona vyvrhnout jeho spolykané sourozence a tím započal válku. Bez ní by možná nebyl schopen zvítězit. Nejstarší Gaeina vnučka, Okeanova dcera a vložila svou dlaň do té jeho - nejmladšího bratrance vyměněného za kámen, zlatého hocha z Diktejské jeskyně, co ještě včera tahal kačera.
Podejde blíž.
„Proč vlastně, Métis?“
Obejme ji zezadu, vtiskne polibek hebké šíji a pohladí pas (zatím pořád štíhlý, břicho ploché jak Lakónska rovina).
„Vyslýchala jsi mě dlouho, tehdy na kraji světa. Čím jsem tě přiměl přidat se ke mně?“
Okeanida se o něj spokojeně opře, pasující do jeho náruče dokonale jako znovunalezená polovina.
„Ničím konkrétním. Spíš… Potenciálem. Předčíš ním ty před tebou, co jej gaeižel promrhali.“
Složí bradu na její rameno a zavře oči. Vybaví si pohled, jakým Rhea častovala svého muže Krona a jak se pak podívala na něj, svého utajeného syna. Métis se stočí obličejem k němu, bříšky prstů polaská jeho skráň, ohybem zápěstí spočine na tváři. Lehce, lehounce a přec jako by mu pronikala pod kůži a vše prosvětlovala. Nemohl se nabažit jejích doteků.
„Když je řeč o pramáti Gae, co ti s Ouranem chtěli?“
To, co kdysi tvému strýci. Poté, co si uzurpoval vládu nad všehomírem.
Nahlas řekne: „Vzbudit respekt k stáří.“
Když proti Kronovi vystoupil, ten se na něj rozkřičel, jak se odvažuje vztáhnout ruku na svého krále. A Zeus mu odpověděl: „Protože jsem lepší a tys ublížil matce.“ Jak se jen ten titán smál, když jej slyšel. Až teď chápu proč. Nic z toho nebylo poprvé. A nemělo být naposled.
Métis pokývá hlavou: „Koruna už dávno není jejich, ale čerstvě ověnčena hlava, co ji nosí, tu je možno zavázat si.“
Deset let války mezi titány a bohy, která otřásla světem, do které povolal síly, co sotva šly spoutat. A ty následky, ty musel uklízet dosud. Jícen Tartaru i s žhnoucími zbídačenými pohledy v jeho hlubinách… Střese jej, jen si na něj vzpomene. Ne. Teprve usedl na trůn. Další cyklus ne. Pořád nechce věřit, že čeká i jej. Vždyť mínil být jiný. Takových plánů měl… Ale když jí pohlédne do očí, vidí tu budoucnost v čím dál jasnějších konturách. Musí s tím něco udělat. Tak jak se naučil od ní.
„Mám pro tebe úkol.“