Adventní drabble č.17
Tři dny uplynuly od chvíle, kdy Matamula zosnoval svůj plán. Tři dny hladovění, rituálů, magie a volání bohů známých i zapomenutých, jen aby mu pomohli naplnit svou vlastní pomstu. Léta jim sloužil, věrně a poctivě, a odříkal si potěšení, která ho každý den vábila na cestu zpupnosti a zavržení.
Chodidla měl od tance kolem ohniště rozedřená do krve, puchýře jej pálili dnem i nocí, roucho visící mu kolem pasu začínalo být nepříjemně těžké. Již dvakrát ho přemáhala touha vyměnit poněkud nejistý výsledek tanců a modliteb za velmi jistou pečenou kachnu ve vzdáleném hostinci a halucinace vznikající směsicí nedostatku spánku a kouře obohaceného o omamné byliny za měkkou, teplou postel na témže místě. On však svou vůlí vítězil nad svým tělem, svým duchem překonával svojí hmotnou podstatu a vytrvával oddán svému úkolu. Rty měl rozpraskané, z úst mu chvílemi vytékala krev a jeho vyschlé oči si již mušky vybíraly jako cíl pravidelných náletů.
Pátého dne byl na prahu svých sil. Zimnice jím cloumala silněji než horkost pálenky jeho soukmenovci, jeho zrak nerozeznal skutečnost od klamu, konkrétní od abstraktního a tvary, obrazy a zvuky mu splývaly do jednoho. Marnost jeho snažení se již drala na povrch jeho mysli a on chtěl z plných plic vykřičet svou nenávist a žal ven k celému světu, ale ani to již nedokázal.
Vysílen, zlomen a pokořen, Matamula padl na kolena. Přeci to neskončí takhle, pomyslel si. Strach a zlost se v něm mísily rovným dílem a on už chtěl odpověď. A jak se slunce překlopilo k západu, tak i jeho touha zachránit svůj lid se překlopila – v touhu ničit, v touhu pálit, v touhu dát pocítit svou bolest každé živé bytosti, které to jen lze.
A pak se to stalo. Ve vlnícím se horkém vzduchu spatřil obrys mohutné šelmy kráčející od slunce směrem k němu. Byl to ten největší lev, jakého kdy v životě viděl. Než se stihl vzpamatovat, uvědomil si, že není jediný. Blížila se k němu celá smečka. Obrovská, krásná, majestátní zvířata, skuteční králové této země, vtělení zemních bůžků i dalších bytostí, které nebyly z tohoto světa. Samec stojící proti němu měl ohromující huňatou hřívu, zuby ostré jako břitvy a svým vzhledem by zasel strach do srdcí i těch nejodvážnějších lovců.
Kolem Matamuly se shromáždilo nejméně dvacet lvů, možná i víc. Nevěděl. Jeho smysly byly tak přehlcené, že sotva vnímal. Tohle je tedy ta chvíle? Má odměna? Mé vysvobození? Můj konec? Obrovský lev přišel přímo k němu. Čumákem se téměř dotýkal jeho nosu. Matamula jej popadl zakrvácenýma rukama za hřívu a přiložil své čelo na jeho. „Vzali ti tvou zemi, tak jako jí vzali mně.“ Zašeptal. Krev a srst se mísily v jedno, stejně jako jejich mysli, stejně jako jejich duše. „Společně…“ zavrčel Matamula a v jeho očích zažhnul neuhasínající plamen zvířecké nenávisti. „Společně je všechny zabijeme.“