Adventní drabble č.2
Matamula seděl na břehu říčky a sledoval poněkud rozrušené osadníky vykládat zásoby. Byl horký letní den, takový, kdy má člověk chuť nechat se zvábit koupelí v nedaleké vodě, která by mohla přinést alespoň chvilkové vysvobození od vlastního potu a všudypřítomného slunce. V přístavu na druhém břehu bylo neobvykle rušno. Ozývaly se výkřiky, lidé nosili kufry a bedny, vyváděli dobytek z lodě a pod nohama se jim pletlo malé hejno dovezených kachen.
On jenom nehnutě seděl, nohy zkřížené pod sebou, a s vztekem v očích proklínal každého jednoho z nich. To oni prodávali alkohol lidem z jeho kmene. To oni všechny zkazili tou prašivou ohnivou vodou. To kvůli nim ho lidé z jeho vlastního kmene ztloukli a vyhnali. Modřiny na jeho uhlově černé kůži s každou minutou pálily víc a víc a krev mu zasychala na místech, kam dopadly údery. Obočí měl roztržené, stejně jako roucho obepínající ho kolem pasu.
Kdo konkrétně vymyslel, že vlastního šamana vymění za několik beden pálenky, to nevěděl. Co ovšem věděl moc dobře, bylo, že to tak nenechá. Jeho předci se těšili úctě, které nebylo v celé zemi rovno. Lidé jim nosili dary, krmili je, předcházeli si je, nabízeli jim vlastní dcery. Ale on? Nic z toho neměl. Jenom ho nazvali darmožroutem a kejklířem, zbili jej a vyhodili. Jeho pýcha byla poničená snad ještě víc, než jeho tělo. Nenávist v něm překypovala čím dál víc. Tohle ne. Byl synem divočiny. Znal všechna tajemství prastaré země. Mluvil s bohy i zvířaty. Nastal čas domluvit s nimi pomstu.