Adventní drabble č.24
Tam, vprostřed lesů plných zvěře, tam, kde tečou potoky čisté vody rybami oplývající, tam je místo, ke kterému zamíříš. Tam ona se ubírá skrz louky porostlé travami a hrající všemožnými barvami květů a pod jejíma nohama ani stéblo se nezlomí. Tehdy začíná podzim v kraji. Jde pomalu, avšak jistě a neodvratně a čím blíže je cíli svému, tím více světla ubývá a květin uvadne.
Když vstoupí na práh zámku svého, již jen květy světlíků přihlížejí její kráse. Pak se dveře zámku uzavřou a ona ulehne a spí, zatímco nebe zešedne, větry se rozdují a bílý sníh pokryje zemi.
Tam pojedeš, na vnějším okraji lesa poklekneš a požádáš les o vpuštění. Pak rozvineš prapor se znakem svým a v cestu přímou se dáš. Jen tvůj kůň a tvá zbraň budou dužinou tvou. Pojedeš deštěm, bouří, kopce i roviny, přes led a závěje, dnem i nocí za svým cílem a z cesty nesejdeš. Když pak se les před tebou rozestoupí a ty luka zavátá sněhem uzříš. Tam ledový obr zastoupí ti cestu. Neustoupíš-li, zvítězíš a dospěješ k paláci, který jsi hledal.
Tam ona na loži s nebesy spí a sní o světle a životě a o tobě. Polibkem ji probudíš a její lásku si získáš. S jejím dechem vrátí se jaro na zemi. Nikdy tento příběh váš nezapomeňte a potomkům vašim vždy jej vyprávějte, ať naděje, odvaha a láska nikdy ze světa nejsou sprovozeny.
Ruce jej zebou, ale nedýchne na ně, neschová je do kapes. Ruce jej zebou a on v podzimním lese vzpomíná na jaro.
Seděla zrovna tam, na tom vývratu čnícím kousek nad kroutící se říčkou. Pramínky vlasů uvolněné z koňského ohonu se jí lepily na zjizvené tváře a šíji. Zmáčená první bouří roku. Vždycky se ty první snažila chytit, zvítat se tělo na tělo pod otevřeným nebem. Toho dne se ale neusmívala.
„Vale…!?“
„Nekřič.“
Utnul své volání v polovině, teď když ji konečně spatřil.
„Zvířata to nemají ráda.“
Hlas ztěžklý, i hlava dál skloněná nad křiklavou kachnově žlutou kazetou se znakem fí vyrytým na odklopeném víku.
Zvedl ruku, ve které svíral promáčené fotografie partičky dobrodruhů pózujících v zaledněné krajině a objímající se dvojice na vrcholu horského štítu.
„Spatřil jsem ve vodě tohle a… Lekl jsem se.“
Vylovila, co hledala a až teď se na něj podívala.
„Ach.“
V ruce držela další, s mladíkem v kostýmu rudého draka na břehu jezera.
„Schraňovala si je, tak…“
„Nevysvětluj. Chápu.“
Pohlédla zpět na fotografii, výraz obličeje nečitelný.
„Důvodů na obavy jsem ti dala dost. Ale tomu je již jednou provždy konec.“
A upustila ji do rejdivého proudu pod ní. Cuklo jím.
„Valerie.“
„Je to mrtvá váha, nic víc.“
…
„Mrzí mě to.“
„Lítost nikoho nespasí.“
…
To bylo naposled, co ji viděl. Ze vzpomínek jej vytrhne dotek na rameni.
„“
Obrátí se.
„Neuvěříš, co se … pořád myslíš na ní, viď?“
Smutně přikývl.
„Je toho tolik, co jsem jí měl říct. Co jsem měl udělat… Měl jsem tam být já, víš? Tehdy na převisu, když musela odříznout lano s vlastním partnerem, aby ostatní přežili. Měl jsem to udělat já. Vyměnil bych si s ní místo, kdybych mohl.“
Měl tam pro ni být. Obejmout jí, nabídnout jí slova útěchy. Ale nebyl. Tolik se styděl za vlastní selhání, že ani nepřišel na pohřeb. Poté se jí dlouho vyhýbal a tak oba žili uvěznění ve svém, poněkud morbidním, žaláři výčitek a hanby.
Jeho sestra, stojící za ním, se k němu sklonila, rukama obepnula jeho ramena a svojí hlavu položila vedle té jeho.
„Nemůžeš za to.“ Řekla mu, jemným tichým hlasem. „Je jedno, kolik lidí jí odpustí a pochopí jí. Ona zatím nedokázala odpustit sama sobě. Utíká, ale ne před tebou. Ne před minulostí. Utíká sama před sebou, protože nedokáže žít s někým, kdo jí připravil o životní lásku.“
V každé vzpomínce na ní se mísila radost a žal. Konkrétní hranice těch pocitů se prolínaly a stíraly a on nevěděl, který převládá. Vábila ho představa, že by se vydal za ní. Ať už odešla kamkoliv, dnes měla být tady a nebyla. Vždycky jí miloval. A ona jeho nikdy. Ta noc, v malém, senem vystlaném světlíku… neznamenala pro ní nic. Byla to jen úleva od bolesti, chvilková cesta na vnější kraj její nenávisti k sobě i ke světu.
Její odchod nebyl ničím jiným než nevyhnutelně příchozím potomkem její zloby, a jejím pronásledováním by ničeho nedosáhl. Byl konec. Byla pryč. Jeden druhého již nejspíš nikdy neuvidí.
Vzpomínal na její dokonalou tvář, na její překrásné, husté vlasy, na oči, do kterých by mohl koukat hodiny a hodiny. Nikdy s její ztrátou nesmíří. Tak jako ona se svou. Jen se s ní časem oba nějak naučí žít. Ucítil, jak mu sestra sevřela promrzlé prsty do svých dlaní.