Adventní drabble č.5
Byl krásný jarní den a Standa zrovna dokončil stavbu vnějšího dřevěného světlíku. Sáhl mezi několik druhů připravených hřebíků, aby připevnil poslední horní lištu a dovedl tak své několikatýdenní snažení do zdárného konce. Horní hranou sekery zatloukl hřebíčky na svá místa a na chviličku se pozastavil nad svým výtvorem, aby se pokochal krásou prkenného obložení studny. Teď jí konečně bude možné z vrchu zavřít a otvorem spouštět dolů kbelík. V létě vždy přijížděl na návštěvu bratr se svými potomky, a dokud se děcka pouze batolila kolem, bylo vše v pořádku. Neposedná dítka se však již dostávala do věku, kdy lezla všude, kam dostala a lehko by se mohlo stát, že některý nepozorný člen rodiny skončí dole ve vodě.
Na rukou se mu za ty víkendové dny, kdy kolem chalupy pracoval, vytvořily značné mozoly od hrubé práce. Vstal a rozhlédl se po zahradě. Malé stromky, které zde se synem vysázeli, začínaly sílit a růst, jakoby se chtěly proměnit v drobný zahradní lesík. To byl znak dobrého hospodáře. Stromky držely vodu v zemi, bránily hlíně v odtoku za povodně a i jeho vlastní potomek si z nich časem něco utrhne nebo s nimi alespoň zatopí. Při pohledu na vzkvétající sad měl radost, že tu po něm taky jednou něco živého zůstane, až se odebere na onen svět. Přeci jen už nebyl nejmladší a jeho vlastní otec se také nedožil kdovíjak zázračného věku. Se sekyrkou na rameni odešel do chalupy.