Adventní drabble č.22
Byl den, a přece byla půlnoc. Bylo světlo, a přece nebylo vidět. Byl všude, a přece byl tak vzácný. Sloužil všem, a přece ho omezovali. Byl nevinný, a přece ho odsoudili. Měl odvahu, a přece se schoval v úkrytu.
Jeden člověk, tvor rozumný, měl rozum zakázaný, nebyl už člověkem, byl znovu zvířetem, nasadil si řetěz.
Nechtěl sny, když nesnil, nebál se a nic ho nezajímalo, nic nemělo cenu, za nic nenesl odpovědnost. Proč se trápit. Všeho bylo dost, všechno bylo zaplněné jeho výtvory, a přece naprosto prázdné.
Když sny přišly, vzpomínal, co bylo dřív, jak bylo všechno jinak. Občas se ve snech bál, ale ten strach ho hnal vpřed. Díky jemu tvořil, vymýšlel, zaplňoval. Ale trápil se. A řetěz, který si nasadil, ho trápení zbavil. I když tlačil a studil, mohl si na něj zvyknout. Byla to jistota.
A tu musel bránit a pak si řetěz sundal. Když byl volný, rozeběhl se, zavětřil, chytil stopu, vypátral oběť podle pachu, pachu strachu, jaký kdysi znal sám, pachu rozumu, tvorby a svobodného rozhodnutí, který se mu znovu do hlavy vetřel a jeho mučil, až se ho naučil nenávidět. Tak se zakousl do jeho původce, zadávil ho, nažral se z jeho práce, uklidnil se a znovu se sám dobrovolně přikoval.
A byl jsem znovu hodným a poslušným.
***
Uvnitř hangáru imperiálního vesmírného křižníku se ozývá střelba a veselý povyk. Veselý proto, že po sobě nestřílí nepřátelé, nýbrž stormtroopeři navzájem a z toho by i malé nezkušené dítě a naprostý paranoidní hypochondr usoudili, že jde o zcela bezpečnou kratochvíli.
Tu se najednou jeden ze stormtrooperů s pronikavým výkřikem svalí na zem. Všichni zmrznou vprostřed pohybu a otočí hlavy jeho směrem. Po pár minutách napjatého ticha se k ležícímu vybere dvojice kolegů a obrátí jej na znak. Tehdy se ukáže, že opravdu nejde jen o snahu ozvláštnit program předstíranou smrtí, protože kouřící po okrajích zuhelnatělý zásah hrudního koše opravdu zahrát nejde.
„Šmankote, jak to?!“ vyzvídají mnohočetné hlasy.
Mrtvému vojákovi odepnou helmu a na kovovou podlahu dopadne hlava s vytřeštěnými modrými očima a krátkými kudrnatými vlasy, jež jsou víc šedé než hnědé.
„To byl Dave. Měl den před důchodem. Už si i vyklidil věci.“
Zbytek shromáždění pokývá hlavami. Tímhle se vše dokonale vysvětluje.
„Nu, alespoň zemřel u něčeho, co dělal rád.“
Celé události přihlíží Darth Vader z velitelského můstku a rozčarovaně si povzdechne. V udržování pořádku napříč galaxií se tyhle jednotky osvědčili, ale měli i svá omezení a jakmile se jim postavila drobná partička rebelů, kteří neměli nic kromě wookiovské dávky odvahy, vše šlo do černé díry. S takovou dřív nebo později impériu odzvoní půlnoc.
„Nevěš hlavu, můj drahý učedníku.“
Ozve se za ním znenadání nakřáplý škodolibý hlas a z temnících se hlubin lodi se vynoří jeho sithský mistr. Smysl pro dramatický nástup mu nikdy nechyběl.
„Přišel jsem s plánem, jak tuhle zapeklitou situaci zvrátit.“
***
„Utíkejte! Běžte o život!! JE TO PAST!!!“
„Člověče, co vyvádíš?“
„Nesu zprávu: Už jdou!“
„Kdo?“
„Stormtrooperky!“
„Cože?“
„Císař provedl armádní reformu a vytvořil zcela nové čistě ženské oddíly. Ještě jich není moc, ale ani nemusí. Tyhle totiž zasáhnou úplně všechno a ještě to i vybouchne!“
Nešťastný odbojář se s hlavou v dlaních posadí na schůdky, po kterých před chvíli seběhl a zoufale zakvílí: „A my máme pouze Leiu a Mon Mothmu!“
Panika se počíná šířit i zbytkem osazenství, ale velitel semkne rty a přimhouří oči, pak sám pro sebe přikývne.
„Pouze je dvě?“
„Vidíš někoho dalšího?“
„Tebe, Jane.“
„Jsem John!“
„A odteď budeš Jane. Já zas Hannah, tady za mnou Luna a dál už si to snad umíte přebrat i sami.“
„To nemůžeš myslet vážně! Každý pozná, že...“
„No právě. Ať. Jen. Zkusí. Namítat. To platí i pro vás. Válka si žádá oběti, tak se koukejte vzmuži... Chci říct zženštit. A teď hopem do Landovi kajuty. Mělo by se tam dát najít něco čačaného a nějaká kosmetika pro všechny.“
***
Han Solo se se zalapáním po dechu vymrští do sedu a vzápětí to olituje, neboť jej šíleně rozbolí hlava a žaludek se mu zhoupne. Jen tak tak, že jej nevyprázdní zrovna tam. Se zaúpěním sebou praští zpátky do peřin vedle něčího hřejivého těla a předloktím si překryje oči.
„U všech převzácných hvězd, to byl divný sen. Co jsem to včera měl?“
„Netuším,“ tělo se přitiskne blíž. „Ale já rozhodně chci znova mít tebe,“ odpoví Luke.
***