Adventní drabble č.4
V příkrém měsíčním svitu dopadajícím skrze trojici světlíků se črtaly dveře. Tyčily se před ním vysoké, masivní, pobité zlověstně zašpičatěnými bodci, křižujícími se ornamenty a ztmavlé něčím, co měl chuť přirovnat k staleté zaschlé krvi. Už chybělo jen pár ztrouchnivělých hnátů. Uznale mlaskl, pak se napřáhl a rázně do nich kopnul. Dvoukřídlá vrata se s rachotem rozevřela.
„Brej ve…!“
Jen aby se následně odrazila od přilehlých zdí a jemu před nosem zase zavřela.
„..čír.“
Bezhlasně zaklel a podruhé do nich strčil již trochu mírněji. Tentokrát se pomalu vychýlily do tří čtvrtin a zastavily.
„I tobě, i tobě.“
Ozval se z druhé strany hlas slizký jak potomek salátu zapomenutého v mrazáku a Karla Koprfingla (ten film si pouštěl každé Vánoce).
„Již jsme tě očekávali.“
Potěžkal své zbraně a překročil práh.
Střecha, na kterou vystoupil, byla pustá až na kroutící se mlžný opar, v němž mizel výhled i veškeré stíny a zvuky. Zvrátil hlavu nahoru a setkal se tak s čtyřiceti páry očí vynořujícími se z hlavy podobné seschlé rozince. Pokud by tedy nějaká rozinka měla rozměry menšího automobilu a uměla se šklebit temnící se průrvou, ze které vanul vesmírní chlad. Tvor usazený na věžičce zaklepal předlouhými pařáty jedné z obřích rukou po kovové zdi.
Gigantický pseudopavouk. Povzdechl si. Zase ta samá písnička. Tyhle mimozemské stvůry, dopravované sem jako hlídači sice vypadaly efektně, ale ve skutečnosti v našem světě pouze krátce živořily. Jejich vzdušnice nejsou schopny utáhnout dýchání tak velikého těla a na této planetě by ani nemohly vyrůst. Stvůra vypadá, že číhá a taktizuje, a přitom se hlavně ze všech sil drží při životě a šetří dechem svých trachejí. Vyrostla ve světě, kde je podíl kyslíku ve vzduchu téměř 87 procent.
Dobrá zpráva byla, že ho čeká rutina. A špatná, že to je třeba udělat. Opatrně se přiblížil a zaútočil. Stvůra má vlastně jen ten jeden pokus, tudíž vše soustředí na něj a vyčerpá se. Jemu stačilo pouze useknout jí jeden článek. Jediný píst pavoučí hydrauliky. Klamný výpad, pak ještě jeden. Obří pavoukovec se nechal vylákat. Švih a sek. Obratně se proplétal mezi zpomalujícími se a ochabujícími pohyby obřích končetin. Využil příležitost a zaťal do kloubu. Hydraulická tekutina vystříkla a stvůra se zcela stáhla neschopna již žádné obrany. Spíše z milosti zkracoval její utrpení. K otevřenému kloubu přiložil svůj vysavač se samovyprazdňovacím pytlíkem. Lithiová akučka zavrněla a biohydraulika propojená celým tělem té věci chvatně přicházela o svou tekutinu. Stvůra se hroutila do sebe, končetiny se krčily jako u každého jiného pavoukovce a život neživot vyprchával.
Ani ho to už nebavilo. Možná by se měl dát raději na dráhu zvěda. Většina čističů jako on doplácela právě na rutinu.