Adventní drabble č.5

Slunce vrhalo zlaté světlo na kuličky rybízu, který obíraly dvě holčičky. Horký letní večer ale ochlazoval studený deštík. Bylo to skutečně kouzelné počasí, dírou v mracích prosvítaly paprsky a opíraly se do dešťových kapek. To byl taky důvod proč děvčátka mohla zůstat ještě venku.

„Ještě jsme neobraly maliny“ řekla ta mladší, co tu byla doma.

„Vy máte i maliny?“ rozzářila se ta starší.

„No přece u kompostu!“ poučila jí ta mladší tónem, jako by se jednalo o základní znalost vesmíru.


Na to se rozběhly kolem domu směrem k řečené pochoutce. Po cestě potkali maminku od mladší z nich nesoucí ven koš s prádlem. Natěšeně se vrhly na maliny.

„Vy tu máte i ostružiny?“ zeptala se ta starší, trhajíc černý plod.

„No jistě, to jsou přece starší maliny, když přezrajou stanou se z nich ostružiny.“ řekla mladší sebevědomě.

„Ahá…“

„Počkej co? Co jsem to řekla?“ zarazila se ta mladší. Ta myšlenka se jí objevila v hlavě a tak jí hned řekla, protože tu druhou ráda poučovala. Ale teď si uvědomila, že se jedná o nesmysl.

„Řekla jsi, že se přezrálé maliny promění na ostružiny… a… vždyť to je blbost! Viděla jsem nezralé ostružiny.“ otočila se na ni ta starší.

„No právě, já vím! Ale nevím proč jsem to řekla.“ zmateně se rozhlédla kolem. Její maminka měla už z poloviny prádlo pověšené. „něco je špatně…“

„Taky to cítím, nešli jsme náhodou přece…“ zatla ručičky v pěsti a mimoděk si prohlédla své předloktí.

„Kde máš jizvu od toho horkého plechu? Ona se ti zahojila?“ zpozorněla ta mladší.

„Ne, tu jsem si udělala přece když mi bylo čtrnáct, teď je nám jen sedm.“ zarazila se, ta mladší na ní vytřeštila oči a ta starší jí pohled opětovala.

„Nějaké věci jsou tu šíleně špatně!“ pronesla ta mladší.

„Tvoje mamka věší prádlo!“

„A?“

„Vždyť prší…“ ukázala ta starší na tmavnoucí oblohu. Mladší se hloupě podívala na její prst a pohledem pokračovala nahoru. Znovu se podívala na tu starší, na krku jí nechyběl ten strašný masivní křížek, který měla však dostat mnohem později. Teď je jim jenom sedm.

„My sníme! Musíme se probudit!“ vykřikla. Jako na povel se vznesli ptáci, malí zvědové, dosud sedící na stromě za plotem podat zprávu pánovi snů.



„Jak se ale máme probudit...?“