Klub tichých skokanů o tyči

Adventní drabble č.13

Bokito seděl na své oblíbené větvi a necítil se úplně nejlíp. Prohlížel si lidi míhající se nahoře na zdi a hledal onu lidskou samici v moři ostatních. Už ji cítil, zdroj jeho nedobrého pocitu, který se s ním táhl už měsíce. Ta lidská samice beze strachu vždy přišla co nejblíž a vyzývala ho na souboj. Bokito byl klidný, Bokito byl rozumný. K čemu by byl s ní souboj? Neměla by šanci. Tak proč ho tak provokuje? Proč útočí na jeho hrdost?

Takové zvíře v zoo toho nemá moc co na práci, maximálně udržuje teritorium, které mu nikdo neusurpuje a pak spokojeně usnout spánkem spravedlivých. Jídlo, sex, pohodlí. Bokito měl všechno. Tak proč mu to narušuje ta hloupá lidská samice? Její návštěvy byly den ode dne delší. Její škleb vyzývavější.

„Přísahám, že jestli tu přijde zítra, tak se neudržím“ řekl sám sobě Bokito.

***

Dřív, než ji uviděl, už věděl, že je tady. Přistoupila blíž a nahodila svůj vyzývavý škleb. Stejně se snažil ovládnout. Ale ty lidská mláďata na něj začala házet kameny, a to ho opravdu dopálilo. Zcela zřejmě se chce bít – budiž. Bokito vyrazil příkopu plném vody, který překonal a už šplhal po strmé zdi nahoru. Křičících lidí si nevšímal a běžel k prchající samici. Chytil ji a nějakou dobu jí vláčel po zemi. Kousal, škrábal, chtěl ji ublížit ale ne zabít. Pak ji nechal a vyrazil dál. Najednou se všude setmělo.