Adventní drabble č.2

„Mamíííííííííííííí! Proč se netočí?“ Zakvílel asi šestiletý kluk při pohledu do výběhu. Za úzkým vodním příkopem se rozprostírala zemina pokrytá drcenou kůrou, trávou a listnatými keři. Ve vystlaném pelechu v zadním rohu leželo něco, co vypadalo jako velká černá kočka křížená s potkanem. Mělo to delší čumák, odstáté uši a vrchní zuby tomu trčely ze zavřené tlamy ven. Zaměstnanec, který rodinu po zoo prováděl, si jen povzdechl. Zřejmě byl na zklamané děti zvyklý. „Protože nejsme v seriálu od Disneyho.“ Poznamenal kysele. „Mamííííííííííí! Řekni mu, ať se točí! Já chci vidět tornádo!“ Zakvílelo dítě znovu.

„Ďábel medvědovitý se ve skutečnosti netočí.“ Řekl průvodce. „Ale nejsi první, kdo se na to ptá. Vlastně už to chtělo vidět moře dětí. V práci se s tím setkáváme běžně. Abychom k nim byli spravedliví, je pravda, že Tasmánští čerti jsou velmi dobří lovci. Nicméně loví hlavně v noci a za soumraku. Přes den většinou přespávají v norách nebo se sluní na planinách. A při ničem z toho se netočí jako tornádo.“

Kluk dupl nohou o podlahu a založil ruce v bok. „Točí! V televizi se točil! MAMÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ! AŤ SE TOČÍ!“

„Přísahám, že se netočí. Staráme se o ně léta a žádný se nikdy netočil. Ten, na kterého koukáš, už je šest let starý, a nikdy v životě se netočil.“

Když se o chvilku později vydali oba rodiče, průvodce i všichni tři sourozenci k dalšímu výběhu, ucítil malý nezbeda svojí příležitost. Jediným skokem překonal vodní příkop oddělující trojici tasmánských čertů od zbytku světa a zamířil přímo k spícímu samci. Popadl ze země klacík a do spící kočkokrysy šťouchl. „TOČ SE!“ Netočil se. „TOČ SE! TOČ SE! TOČ SE!“ Netočil se. Kluk už začal popotahovat a chtěl znechuceně odejít, když tu náhle začal čert pomalu vstávat. Líně se protáhl, otevřel tlamu a zavrčel hlubokým, hrdelním hlasem. Kluk upustil klacek a couvl. Tasmánský čert se začal otáčet, jako když se pes honí za vlastním ocasem. Otáčel se rychleji a rychleji, jednotlivé části jeho těla splývaly dohromady, až se nakonec proměnil v rotující šmouhu.

„MAMÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ“ Vřískl kluk zděšením. Přímo před ním se objevilo černohnědé tornádo, které začalo řádit po celém výběhu. Najelo do jednoho z keřů a za hlasitého „bzůůůůůůůůůůůůůůůům“ z něj oholilo všechny větvičky a kůru, až piliny létaly na všechny strany a z keře zbylo jen pár oholených větví. Kluk se dal s brekem na útěk, ale nebylo to nic platné. „MAMÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ! ON MĚ CHCE SEŽRAT!“ Zařičel. Tornádo se k němu kvapem blížilo.

Když matka uslyšela zoufalý ryk vycházející z výběhu za ní, okamžitě se otočila a vyrazila zpátky. Jedno z jejích dětí teď leželo na zemi a brečelo, zatímco se k němu blížila hnědá šmouha likvidující vše, co jí stálo v cestě. „MOJE DÍTĚ! PANE BOŽE, MOJE DÍTĚ!“ Zavřeštěla a pokusila se vrhnout vpřed, aby zabránila nejhoršímu, ale manžel jí chytil pevně kolem pasu a stáhl jí zpátky na zem. V další vteřině dítě zmizelo uvnitř tornáda a ven létaly jen roztrhané kusy oblečení, zatímco řev okamžitě ustal.

Jak rychle se tasmánský čert roztočil, tak rychle se zase zklidnil. Byl zpátky ve svém normálním tvaru a bez jakéhokoliv zájmu o kvílící návštěvníky se odebral zpátky k pelechu, kde vyplivl oslintané boty.

Zatímco rodiče i zbývající sourozenci vřeštěli hrůzou, průvodce jen nevěřícně zíral do výběhu. „No dobře, kluku. Uznávám, že se přeci jenom možná točí.“