Adventní drabble č.20
„Medvěde, pojeďme k moři.“
„Myslíš, že to je dobrý nápad?“
„Najdeme si svůj malý ráj.“
„Já nevím, Zajíci, mne to baví tady?“
„Jsi hrozně zpátečnický.“
„Vždyť vím,“ pokrčil medvěd rameny.
„Vydejme se na dovolenou, na výlet, prostě někam se podívat.“
„Je jasné, že se nudíš, co?“
„Copak ty netoužíš po nějakém dobrodružství? Něčem neobyčejném? Odejít do cizích krajin, plavit se po oceánu, stát v bouři na praskajícím trupu lodi, ztroskotat na pustém ostrově, utíkat před hladovými lidmi, zahlédnout v dálce plachtu, zažít, co jsme ještě nezažili.“
„Asi jsem na to příliš přízemní. Mi je dobře doma. Pozorovat jak věci plynou, jídlo chutná, trochu se zasmát. Mám rád ten klid.“
„Ale to je tak neměnné až jsem z toho celý nervózní.“
„Mění se to, v létě hřeje slunce do kožichu a v zimě se dělají stopy do sněhu.“
„Jenže já chci něco zažít.“
„Nojo, jenže většina těch zážitků by se ti pravděpodobně nelíbila.“
„Medvěde, s tebou je to hrozné.“
„Promiň, těžko budu jiný. Ale mám tě rád zajíci.“
„Ale vždyť já tebe taky. Jen mám hroznou chuť něco dělat. Něco příjemného, co si užijeme oba.“
„Pojď, jdeme péct vánoční cukroví.“
„Medvědí pracky?“
„Taky.“
„Medvěde, víš, že smyslem života je lopata?“
„Už mluvíš jako umělá inteligence.“