Adventní drabble č.23
Bane se pomalu plížil temnou údržbářskou chodbou pod věznicí. Jen matně si vzpomínal, jak se sem vlastně dostal. Bylo mu jasné, že jsou mu na stopě. Muži, jimž dřív velel, se pravděpodobně rozhodli jej zabít a uzmout si místo v čele San Franciské mafie pro sebe. Povědomý hlas, přicházející jakoby odnikud, mu to jen potvrdil. „Nikdy jsi jim neměl věřit.“ Zašeptal někdo do jeho ucha. „Jsou tu, jdou si pro tebe.“ Ozvěna šepotu se rozléhala všude kolem. Potil se, dýchal mělce, srdce mu bilo jako splašené. Takový strach v životě nezažil. Věděl, že jako mafián nejspíš neumře stářím doma v posteli, ale strach z toho, co mu lidé, jež kdysi považoval za přátele, provedou, mu teď svíral hrdlo a nutil ho přemýšlet nad tím, co ho čeká. „Otoč se…“ zašeptal hlas v temnotě. Prudce s sebou trhl, ale nic za ním nebylo. V uších se mu rozezněl zlověstný smích. Zahlédl stín pohybující se za nejbližším rohem. Přikrčil se, vteřinku počkal a vrhl se na muže procházejícího kolem. Převrátil pojízdný stoleček a gaunera vyzbrojeného mopem srazil k zemi.
Policejní auto se řítilo ulicemi San Francisca přímo k věznici. „Co je to vlastně za chlapa s těma bílejma vlasma?“ Zajímal se inspektor Morris. Zažil už hodně, ale démon, který na člověka dokáže přivolat jeho nejhorší noční můry, nebyl něčím, s čím by se chtěl potýkat. „Vlastně to ani není on, jen jeho přelud. Barbas, démon strachu, je dlouho zavřený v nejhlubším kruhu pekla a dokázal by se osvobodit, jen pokud by zvládl zabít třináct čarodějek během pátku třináctého. Jenže protože je ztělesněním strachu, dokáže sem a tam proniknout do podvědomí lidí skrze jejich obavy i mimo svůj vyhrazený čas. Už se nás pokusil zabít a nevyšlo mu to, proto najal Bana, aby tu práci udělal za něj. Ale ani to nedopadlo a on se teď mstí.“ Vysvětlila mu Prue. „Takže ten chlap, v jehož bytě jsem byl, měl strach z nějakého démona? Měl doma stejné věci jako ty a sestry. Rituální nože, elixíry, svitky které jsem nedokázal přečíst. Řekl bych, že tam měl celý arzenál pro boj se vším možným. Jenže ve vězení se mu tenhle Barbas dostal do hlavy a donutil ho… co vlastně? Považovat sebe sama za démona? Viděl bludy všude kolem sebe?“ Prue pokrčila rameny. „Je to možné. Když na nás zaútočil poprvé, musela jsem se dívat, jak moje sestry umírají. Držela jsem Phoebe za ruku a cítila, jak z ní vyprchává život. Bylo to jako skutečné. Umí vyvolávat přeludy, zvuky, dokonce i dotek působí skutečně. Většina lidí se pod jeho vlivem buď omylem zabije sama, nebo se jim zastaví srdce strachem. Možná, že dokázal ze svých obětí načerpat dost sil, aby svojí podobu dokázal zhmotnit i ve skutečném světě. Tak jako tak ho budeme muset zvládnout sami.“
U pasu měl ten grázl velký svazek klíčů. Asi spolupracoval s vězeňskou službou. Ti po něm jdou jistě taky. Všichni ho chtějí zabít, všichni chtějí jeho místo. Popadl muže v modré uniformě za trup a odvlekl ho stranou. Chtěl se vydat cestou, odkud neznámý mafián přišel, když zaslechl zvuky střelby. „Jdeme, chlapi, někde tu musí bejt!“ ozvalo se kus za ním. Nikoho neviděl, ale cítil jejich přítomnost. Tep mu stoupal a v hlavě mu dunělo. Byl jako v tranzu. Zvuky přicházely častěji a častěji, ze všech stran. Kolem se míhaly stíny, jak všude pobíhali nepřátelé. Točil se dokola, ale přestával ten nápor vjemů zvládat. Rozeběhl se dopředu, ani nevěděl kam. V každém stínu viděl smrt, v každém odrazu světla očekával výstřel, který ukončí jeho život. „Jsou v tvojí hlavě. Jsou tam, jsou uvnitř.“ Radil mu povědomý hlas odnikud. Měl pravdu. Něčí kroky k němu byly blíž a blíž.
„Dýchá, je jenom v bezvědomí.“ Morris nahmatal tep bezvládného uklízeče ležícího v údržbářské chodbě. „Musí být někde tady, kamery ho zachytily, jak přemohl pastora v kapli a prchl s jeho klíči. Choval se jako blázen.“ V jedné ruce držel služební zbraň. Nebylo mu to příjemné, ale věděl, že pokud dojde na nejhorší, bude muset zasáhnout. Z dálky k nim dolehlo tlumené kvílení.
Jak mohl vyhrát, když byli v jeho hlavě? Ten hlas měl pravdu. Nemůže přeci vyhrát, když jsou jeho nepřátelé tam uvnitř. Slyší jeho myšlenky. Cítí jeho pocity. Sledují každý krok. Ne, takhle neměl šanci. Musel je dostat pryč. Jejich hlasy, jejich kroky, zvuky výstřelů, nářky všech, kterým v životě ublížil. Teď si pro něj přišli. „Musíš je dostat pryč, Bane.“ Zašeptal mu hlas. „Nemůžeš dovolit, aby tě slyšeli. Aby tě cítili, aby znali každé tvoje tajemství. Jako ta malá čarodějka. Každý o ní ví. Všichni. Všichni vědí, jaký jsi slaboch.“ Nemohl to už vydržet. Musel všechno dostat ven z hlavy. „Naštěstí…“ Zasyčel náhle chladný hlas vedle něj, „Naštěstí ti můžu pomoct.“ Byl to on, jeho věrný rádce Barbas. Poslední, komu mohl věřit. A něco pro něj měl. Klíče? Peníze? Ne. Něco lepšího. Popadl pistoli, kterou mu s úsměvem podal jeho společník. „Vyžeň je, Bane. Vyžeň je všechny ven. Nenecháš je přece, aby tě chytili. Musíš je dostat z hlavy ven. Stačí jeden výstřel a budeš v ráji.“ Banovo srdce málem vyletělo z hrudi. Měl pravdu. Jistě, že měl pravdu. Popadl pistoli a strčil si jí do pusy. Teď jim všem ukáže.
Sítí podzemních chodeb se rozlehl zvuk výstřelu, tentokrát doopravdy. Bane padl k zemi a zakvílel bolestí. Stihomam byl pryč. Jeho rameno bolelo jako čert a něco ho hrozně pálilo. „TY PRAŠIVÁ ČŮZO!“ Vřískl Barbas vzteky. „Proč se ty a tvoje sestřičky vždycky musíte plést do mojí práce!“ Morris zasáhl právě včas. Stačila vteřina navíc, a Bane by byl po smrti. „Je konec Barbasi. Kouzlo je zlomené, tvoje kletba už na něj nepůsobí.“ Prue se postavila přímo mezi skučícího Bana a šklebícího se Barbase. „To uvidíme.“ zasyčel démon a zdvihl obě ruce do vzduchu. Ozval se nepříjemný, čvachtavý zvuk a Barbas zahalekal, jako by nemohl popadnout dech. Od země vyšlehly plameny a pohltili jeho skučící siluetu. „Já se vrátím!“ zakvílel. „Myšlenka na mě nikdy nezmizí! Najdu si tě, najdu…“ Teatrálně zaskučel, a byl pryč. Na zemi doutnala hromádka popela a ve vzduchu páchla síra. V popelu zůstal pohozený rituální nůž, který Morris vrazil démonovi do zad. „Ten nebožák ze sprch měl doma tenhle nůž přiložený k zápiskům. Říkal jsem si, že by se mohl hodit.“ Bane jen nevěřícně zíral na své zachránce. Adrenalin z něj opadl a jemu se teď udělalo zle z toho, jak málo chybělo k jeho skonu. Otočil se na břicho, klekl si, zapřel se rukama o zem a začal zvracet. „Málem jsem dostal infarkt.“ Vysoukal ze sebe nakonec. Potom se jen bezvládně sesunul na zem.
„Výborně, takže to máme další nevyřešený případ do kartotéky. Vězeň se z neznámé příčiny zbláznil a zabil se za asistence neznámého pachatele, zatímco druhý se pokusil o totéž jen o několik dní později. Vysvětlení? Žádné. Pachatelé? Žádní. Možná příčina pomatení? Neznámá. Takhle mě jen tak nepovýší.“ Posteskl si Morris. Seděli teď s Prue v autě a byli rádi, že ve zdraví vyvázli. Zatímco Bane byl shledán duševně nepříčetným a čekala ho série vyšetření a pobyt v izolaci, oni teď museli nějak zamést stopy. O tom, co se skutečně stalo v útrobách věznice, se pochopitelně nikdy nikdo nedozví. „Musíme přijít na něco, čím to celé zakryjeme.“ Usmála se Prue. „Ale teď mě cestou vyhoď u stanice, už před hodinou jsem měla vyzvednout pro Phoebe šaty z čistírny a objednat někoho na ty zaneřáděné okapy. Práce nejstarší sestry nikdy nekončí.“