Adventní drabble č.1
„Medvěde, pojďme sadit hrášek.“
„Ne.“
„Proč?“
„To už tu bylo, ta poslední úroda byla výtečná, lahodné kořínky, ještě zvadlé.“
„Ále prosimtě, to byl nezdařený pokus, chybami se ušák učí!“
„Že ty si nedáš pokoj Zajíci, sadili jsme hrášek, sadili jsme kukuřici, a co z toho máme?“
„Dobrý pocit.“
„Ten je lahodný, moc jsem si na něm pošmákl.“
„Poslyš, Medvěde, dostali jsme cennou lekci do života, a můžeme ji uplatnit. Stačí, když zkusíme zahradnictví znovu!“
„Jsi trouba Zajíci, okamžitě mlč, nebo ti zavážu nohy tvýma ušima.“
„To jsi mi už udělal! A naprosto bezdůvodně!“
„Bezdůvodně? Začal jsi zpívat a Burdych mi dal dvacku za to, abych tě zastavil.“
„No a? Byla to krásná píseň!“
„Nelíbila se nikomu.“
„Ale ano, líbila, Datel mi ji pochválil, že ano Hluchoni?“
Datel stojící opodál zpanikařil a spadl z bidýlka. Zajíc se zatvářil ublíženě.
„Zajíci, ty se nudíš.“
„A kdo by se nenudil, ve společnosti s tebou!“
„Prostě si myslím, že žít spokojený život, popíjet pivo a pokojně dřímat vyhrává nad tvými experimentálními dobrodružstvími.“
„Tak alespoň pojďme ke Skalnímu rybníku.“
„Zajíci, tady žádný rybník v okolí není.“
„Ale je, chodíme se tam dívat s Kuňkalkou, je tam spousta přátelských žab, a navíc jsou teď Ropucha a Ropušák manželé!“
„Už nepij Zajíci.“
Zajíc se zamračil a najednou mu přeběhl úsměv po tváři.
„Medvěde, už padá listí, za chvíli začne padat sníh, víš, co to znamená?“
Medvěd chvíli nechápal a pak mu to došlo.
„Ne, Zajíci, ani na to nemysli, pokud to řekneš komukoliv, Jezevec mi ani nebude muset platit dvacku…“