Adventní drabble č.2

„Na po… poslušné ovečky,“ pronesl s pletoucím se jazykem mnich Horác a s opileckým zachechtáním si zavdal z poháru. Podle očekávání mu spousta vína protekla koutky úst a potřísnila jeho již tak notně znečištěnou kutnu. Zasmál se tomu, povstal z lavice a s láteřením zcela prostým duchovní pokory přivolal krčmáře, aby mu přinesl novou karafu.

Jeho dva společníci pozvedávali své poháry spolu sním a poněkud tišeji opakovali opilcovy průpovídky, tu přikývli, tu se poslušně zasmáli jeho ostrovtipu, a především pečlivě naslouchali jeho litaniím. Mnich už měl notně v hlavě a pohled v očích byl matný čím dál víc, ale když měl svou povídavou, nezastavilo ho nic.

„Jak vách-vám povídám, pánové, náš dobrý otec převor“ – uchechtl se – „je hlavička, která z těch místních oveček vytáhne, kolik bude chtít.“ Škytl, usadil se zpět na lavici a vzápětí zase pokračoval. „No jako ta ubohá žena, co zítra půjde před soud našeho lorda, bůh mu zzzachovej zdraví,“ doprovodil svá slova pokřižováním, „klášter jí propachtoval krávu, a teď, těsně před koncem pachtu, se jí nebohá stračena někam ztratila. Kráva jedna,“ zahihňal se a poprskal stůl před sebou vínem a slinami.

„A co s ní bude?“ opral se mezi doušky jeden ze společníků, ten vyšší a mladší.

„Nu, co by bylo, příteli, přece víte, jak to chodí, podle pachtu musí vrátit dobytče ve stejném stavu jako předtím.“

„A když je nemá?“ optal se druhý, prošedivělý, zjizvený a podsaditý, a nenápadně mrkl na prvního.

„No to je právě ta chytrost našeho převora, a přev… převo… vora, tedy převora před… před ním. Vola,“ zapletl se mu jazyk, jak se pokoušel zároveň se zasmát i mlčet. „To hlavní je, pánové, že, že, že my jim to dobytče odevedem a pak oni si musí napchat… napacht… prostě vzít od nás druhou krávu, aby zapatili… platili to první, a říkáme tomu železná kráva. Je to dobrý, žejo?“ Rozhodil rozšafně rukama.

„No je to opravdu skvěle vymyšlené,“ ctihodný mnichu, podotkl první muž s úsměvem. “Vydělá se na tom dost?“

„To byste koukali. Lidi naříkají, ale platí jako mourovatí. Kocouři. Hehe, kocouři,“ zasmál se svému vtipu.

„A že se na to nepřišlo?“ optal se druhý. Bylo to spíš konstatování než otázka.

„Ale co by, když přišlo, tak to soudilo u nás, tak s tím pa… papachtýři nemohli nic dělat. Jenže teď panství přešlo na toho lorda. Ale je to nějakej zajíc, když bude blbej, omotá si ho převor kolem prstu, a když chytrej, tak ho uplatí taky. Promiňte pánově, ale musím zpátky do kláštera, než mi zavřou bránu, nechci zase spát někde na shnilým seně jako posledně. Tak, ale to, co jsme si řekli, je jenom mezi náma, jasný, že jste mi zaplatili to víno. Jinak pššš pššš pššš,“ řekl s prstem před ústy. „Tak Otec, Syn a Duch svatý s vámi.“ Mnich se ztěžka zvedl a vypotácel se ze dveří.

Starší z mužů po chvíli promluvil. „No, to se budou zítra divit, až tě uvidí na soudcovském stolci, můj lorde.“

„A tebe s katovským mečem, můj kate,“ odvětil mladší muž.