Adventní drabble č.22

A

Ta mrcha. Musel jsem o ní pořád přemýšlet jako o ženě, o matce, a já byl něco jako nehodný syn, kdykoli jsem projevil nevůli nebo odpor. Když jsem poslušně šel jako dobrý chlapec, byla spokojená, ba konejšivá, ale neposlušnost trestala. Na každý matný náznak vzdoru reagovala něčím, co bychom u lidské matky nazvali výčitkami a káráním, stupňovaným dle míry „provinění“. Jejím trestem ovšem nebyly skutečné výčitky nebo výprask, ale tahání mých vlastních pochyb, pocitů viny a výčitek sám vůči sobě. Její propojení se mnou, to bylo jako sto očí prohlížejících každý koutek mysli, rozebírající každý pocit či vzpomínku, které dokázala vyšťourat z prachu zapomnění, který se na něm usadil, a když mi je přehrávala v hlavě, mnohdy mě samotného překvapilo, jak jsem mohl právě tu a tu vzpomínku pohřbít. Hlavou mi dokonce bleskla myšlenka, že to, co tato „matka“ dokáže, by se hodilo studentům u zkoušek. Musel jsem se zasmát.

Smíchu nerozuměla, ale pochopila, kdy jsem spokojený, a tyhle části mysli se zjevně rozhodla prozatím nerušit. Vyhrávala, než mi došlo, jak se bránit. Spojil jsem svobodnou vůli s veselými a šťastnými chvílemi, s vtipy, písněmi, uměním. Před ní jsem se choval jako poslušný trouba či přišlápnutý manžel, jehož ubohá mysl je příliš slabá, ale dokázal jsem si ukrýt dost svobodné vůle stranou pro chvíli, až budu moci zaútočit napět. Jak? I já jsem viděl do ní, což ona zřejmě nechápala. Ta, to vědomí, se zjevně dosud dostala do „hlav“ jen bytostem, které buď neměly dostatečnou vůli, nebo neznaly koncept vlastního vědomí, aby dokázaly odlišit vlastní vůli od cizí, ale nikomu podobnému člověku. Přišlo mi, že je asi lidské vědomí opravdu v něčem výjimečné v celém vesmíru.

Tohle všechno pochopení, uvědomění, se odehrálo takřka okamžitě, sotva v několika málo vteřinách od té chvíle, kdy se její loď otevřela. Pochopil jsem, že její loď je zničená a ona chce naši loď a skrze nás ji ovládat. Byli jsme otroci, nástroje, pouhé prostředky. Hnala mne zpět k Albatrosu. Šel jsem, jak mi poručila, a musel jsem si přitom dávat pozor, abych neprozradil svůj plán. Asi bych na ni nedokázal zaútočit přímo, vystřelit, uhodit, ostatně nevím, jaký by to na bytosti mělo účinek. Ale chtěl jsem rychle vrazit do vznášedla, odstartovat a spálit celou tuhle skalní vyvýšeninu přídavným tahem. U vstupu jsem se nalogoval pod svým kódem lord, zdánlivě poklidně, ale jen se kabina otevřela, vletěl jsem dovnitř, zavřel průchod a spustil hlavní motor.

Zvenku se ozval skřípavý zvuk, jako by Albatros uchopilo mnoho chapadel a ty se ho chystaly rozdrtit. V hlavě se mi rozezvučel křik nespokojené matky, která na mne vrhla celou škálu mých nejhorších můr a vzpomínek. Jen tak tak se mi povedlo zapnout startovací sekvenci a pak už stroj vystřelil sám, i když já jsem v kabině téměř omdlel.

B

O OVSE A OSTROHÁCH – II


Zakrátko už Aljoša v sedle sprevádza Asmudovho synovca aj na lov do lesa. Hustý, tmavý bor Aljošovi naďalej pripadá stiesnený, ale začína mu prichádzať na chuť. Obratne kľučkujú pomedzi dlhánske kmene a pichľavú čečinu s trúbeľkami lišajníka, sliediac po stopách divej zvere.

„Koňa, ktorý sa ťa na smrť bojí, vieš prinútiť k poslušnosti. Ale neposlúcha tak dobre, ako kôň, ktorí v tebe vidí ochrancu. Keď ho niečo znepokojí, čosi sa mu prieči, venuj mu pozornosť. Ukáž mu, že si ho vypočul a zaujmi sebou, či pohybom iným smerom. Zľakol sa strašiaka v poli? Obráť ho o štvrťkruh , prejdi pár krokov, opäť ho obráť a pokračuj. S novotami zoznamuj postupne, na viac pokusov a chváľ, až ich napokon prekoná. Bude ťa niesť rád. Cíti tvoje sústredenie, tvoje obavy i tvoju odvahu. Dokážeš mu ju vliať slovami, pohladením, hlbokým nádychom, ktorým uvoľníš vlastné telo. Rozozná, že si nesvoj, aj keď si to sám neuvedomíš a dá ti to najavo. A aj to, za čím sa obzeráš, takže hľaď pred seba, nie pod kopytá.“

Varjažský kňažič si robí zálusk na srnca, ktorého chce skoliť bez pomoci ujca, či niektorého z družiníkov a Aljošovou úlohou je len postarať sa o prepravu úlovku. Cestu im však skríži čosi iné. Keď v podraste na druhej strane potoka začujú šuchot a krátke zachrochtanie, mladšiemu chlapcovi sa rozsvietia oči. Diviak je lákavejšia korisť. S Aljošom v závese sa pustí za ním. A miesto kanca nájde v zníženine za hustým krovím bachyňu so štyrmi odrastenými prascami a piatimi malými pruhovanými.

Zaspätkujú. Červenohnedá srsť sa zježí, chrbát rozložitý ako skalný masív zavlní, rypák, kly a zuby vlhko zalesknú, keď zo seba vyrazí bojové ručanie, až srdce zamiera a paže slabnú. Mladý varjag prechytí oštep do druhej ruky.

„Aljoša,“ prvou siahne po luku a tulci. „Strieľaj.“

Diviačica sa dá do pohybu. Aljoša schmatne podávané zbrane, uskočí s koníkom bežiacej prasnici z cesty a otočí sa za ňou. Znova drží v ruke luk, líce mu šteklí letka šípu. Dobiedza doň obava, že už ich zabudol používať, ale keď svoju strelu vypustí, zasiahne prasnicu do chrbta práve, keď sa obracia späť.

S bolestným zakvičaním sa potkne. A okamžite vyrazí do ešte zúrivejšieho útoku. Mláďatá sa rozpŕchnu do všetkáh strán tiež.

Hnedák s erdžaním poskočí, dupne po opovážlivom rypáku jedného odrasteného, minie, no prasa zaženie. Prekľučkuje popri druhom, preč, preč od rútiacej sa matky a okolo stromu a Aljoša zamieri na tretie. Trefa. Podsvinča však ďalej uháňa a mizne za krom.

Sivko odkopne štvrté a kňažič sa napriahne k vrhu oštepu. Hodí ho mocne, ale bachyňa uhne a hrot ju iba čo škrabne. Stočí sa k nemu. Mladší chlapec len tak tak strhne svojho žrebca stranou. Diviačica ho prenasleduje. Varjag preskočí padlý strom, aby ho ona musela obehnúť a potom mieri naspäť k miestu, kde sa zabodla jeho zbraň.

Aljoša po bachyni vystrelí. Sivkovi do cesty vbehnú dve staršie prasce a chňapnú mu po nohách. Ruka načahujúca sa za drevcom sa zavrie naprázdno. Aljoša opäť napne tetivu, ale ďalšie prasce sa nahrnú i k nemu a donútia hnedáka tancovať. Vystrelený šíp zmizne v kroví.

Obrat, praskot kostí a boľavý kvikot, vzduch sa plní pachom krvi a bachyňa obieha zvalený kmeň. Aljoša popchne hnedáka vpred. Plavovlasý kňažič sa načiahne opäť a vytrhne oštep zo zeme. Bachyni už však ujsť nestihne. Lesom sa rozľahne bolestivý ryk, sivko sa vzopne. Do statného diviačieho tela vrazia hnedákove kopytá, k prvým dvom šípom trčiacim z hustej srsti sa pripojí tretí.

Diviačica sa zvalí, no vzápätí sa opäť hrabe na nohy, uhne druhému nárazu kopýt a začervenané kly obráti k Aljošovi. Za Aljošom sa ozve svist, mľaskot a chrochtavý nárek. Nemusí sa obzerať, vie, že mladší chlapec sa udržal v sedle a dostal jedno z dobiedzajúcich prasiat. Uskočí od rozďavenej papule, nechá ešte hnedáka vykopnúť vzad a uhýba poza stromy.

Prasnica sa opäť zameria na varjažského kňažiča obklopeného skántrenými podsvinčatami a s úmyslom dokončiť začaté sa rozbehne nabrať raneného tátošíka. Chlapec je však rýchlejší a tento raz oštep zaborí hlboko do mocnej hrude. Drevec škrípe, bachyňa narieka a zmrznutá zem pod kŕčovito hrabajúcimi nohami sa mení v krvavé blato, z ktorého stúpa páchnuca para.

Pri pohľade na mŕtvu matku zvyšné prasatá cúvnu medzi stromy a napokon sa obrátia na útek.

Vyhrali. Lenže na raneného sivka je tak žalostný pohľad, že sa nikomu z nich nechce oslavovať. Zastavia sa v usadlosti, ktorú cestou minuli, prezistiť, či tam nájsť niekoho, kto sa rozumie liečeniu. Tamojší Sloveni sa varjažskej návštevy sprvoti boja, no nad koníkom pookrejú. A pri pohľade na tri mršiny priviazané k smyku zo smrekových vetiev im manželka domáceho ochotne ponúkne nielen kašu bublajúcu v kotlíku, ale i to málo nasolenej bravčoviny, čo im do konca zimy ostáva. Vraj diviaci sústavne rozrývali políčko. Jedno podsvinča im teda nechajú.

Asmudov synovec trnie, zatiaľ čo sleduje, ako zošúverená starenka s hrudkou sadla a hrsťou byliniek ošetruje jeho žrebca a prekvapivo silným hlasom nad ním odrieka ochranné zaklínadlá.

Po chvíli prehodí cez plece: „Neboj sa ty oň. Horúčka ho neobchádza. Len čo Dažbog jeden raz precvála dennú oblohu, aj on bude skákať, akoby žiadnej rany nikdy nebolo.“

Starenka sa odšuchtá naspäť k ohňu a Aljoša s modrookým chlapcom pri koňoch osamejú.

„Aljoša, majú kone radi piesne?“

„Áno.“

„Nauč ma nejaké vaše.“