Adventní drabble č.23
Vzduch vo dvorci je vlhký hmlou, keď doň kone vedú znova, no miesto klapotu kopýtok sa ním rozliehajú ziapané povely, údery čepelí o štíty a cinkot krúžkových košieľ. Aljoša drží za uzdu svojho hnedáka i kňažičovho sivka a sleduje, ako sa okolo nich mladý varjag so svojím ujcom zvŕta a cvičí s mečom. Pripomína si, aby dýchal pomaly, pretože od piat už ku končekom prstov na rukách ním stúpa chvenie a vie, že keby zavrel oči, videl by drancovanú Peresečeň.
„Kone dostávajú do vienka rôznu povahu. Niektoré vytrvalo orú, či opatrne nesú malé deti a zoslabnutých starcov, no bojovú vravu neznesú. Iné zocelí. Navyknú na krv, keď ich vodíš popred jatky, na cveng železa a ľudský krik, keď postávajú pred kováčskou dielňou a bojujúcimi družiníkmi, na oštep a meč mihajúci sa okolo ich hlavy. Po boku skôr vycvičených koní sa učia rýchlejšie a čochvíľa budú cválať do cesty protivníkovi a dupať po padlých. Až tu prichádza na rad tvrdosť. Napokon i ostrohy. Pečenehovia ich nepotrebujú, ty si ich šetri, až nastane boj o život. Bolesti a strachu niet vyhnutia, ale ty si ten, kto z nej koníka napokon aj vyvedie a následne zahrnie láskavosťou.“
Prekvapí ho, keď po cvale na ktorýsi piesočnatý breh jazera kňažič zoskočí, jedným mečom sa opáše a druhý podá jemu.
„K jazde predsa patrí aj boj zo sedla. Budem sa s tebou učiť aj ten.“
Meč v ruke porobeného zajatca. Videl to svet? Keď sa ho chopí, už sa tak veľmi ako porobený zajatec necíti. Keď sa do seba obe ostria zahryznú, to, čo sa Aljošovi rozozvučí v kostiach, sa z desivej spomienky zmení na vzrušenie drnčiacej tetivy. Netrvá dlho, než sa vyšvihnú do strmeňov a striedavo zaháňajú po rákosí a vyplavených konároch i jeden po druhom.
Z jašenia na plytčine ich vytrhne škrípavý hlas: „Pri Odinovi, tak sem sa zašívaš? A práve s otrokom?“
Obzrú sa a Aljoša ustrnie. Pozvoľným svahom k ním schádza šľachovitý jazdec s postupujúcou lysinou a bradou, v ktorej oceľová šeď začína víťaziť nad poslednými farebnými prameňmi. Pohľad však najväčšmi priťahuje rozoklanej trhline podobná jazva ťahajúca sa cez líce, čelo i mliečne zakalené oko.
Varjažský kňažič si odhrnie zmáčané vlasy z čela.
„Na čo je loď, ktorá leží vytiahnutá na brehu? Cvičím s ním, aby mi bol k úžitku.“
„Takémuto?“ muž ohrnie ústa v pohŕdavom škľabe. „Posratý Uličský rab ťažko... Divím sa, že ti Asmud dovolí tieto pochabosti. Keby som bol tvojím poručníkom ja...“
„Lenže nie si, Sigurdsson.“
A popchne koňa bližšie.
„Ozaj, moja matka ti už dala vedieť, kedy ťa chce naspäť v Kyjeve?“
„Nie.“
Asmudov synovec pokýve hlavou.
„A to je jej cesta do Carihradu už na spadnutie. Zdá sa, že do sprievodu si zvolila iných.“
Muž prižmúri oči a tiež podíde bližšie.
„Žiaden div, zverila mi predsa správu Novgorodu. Kto iný by mal na jej dŕžavy dozrieť, zatiaľ čo ona sa bude dohadovať s Grékmi?“
„Pravda. Tak sa nami nenechaj zdržovať od svojich povinností.“
I obráti sa k Aljošovi a meč zastokne späť do pošvy.
„Vidíš tamten jaseň? Stavím sa, že pri ňom budem prvý.“
Odcválajú preč.
A potom ešte ďalej. Slnko sa už kloní k západu a pod tunikami im každú chvíľu hlasno škvŕka, keď konečne zamieria späť k Hólmgardu. Mladší chlapec sa však neponáhľa a na dohľad brány svojho sivka zastaví, celý podmračený. Aljoša sa nakloní bližšie.
„Alebo môžeme skúsiť šťastie v uličkách Novgorodu,“ nadhodí.
Plavovlasý kňažič pozrie k palisádam a vežiam mesta rozkladajúceho sa na oboch brehoch rieky kúsok poniže hradiska. Tvár sa mu za okamih vyjasní a prikývne.
Vstúpia do pravobrežnej polovice zvanej Trhová. Meno má podľa veľkého priestranstva naproti novučkému mostu, kde sa schádzajú miestni remeselníci, cudzí kupci i kňažnini pogostoví družiníci dozerajúci na poriadok a príjmy do kyjevskej pokladnice. A príjmy to sú bohaté, pretože mesto sa z roka na rok rozrastá, domy v priestranných dvoroch s pribúdajúcimi podlažiami pyšne zdvíhajú strechy a naťahujúce sa konce ulíc sa podkladajú ďalšími a ďalšími brvnami. Vzduch je hutný farbami, dymom, pachom zvierat a človečiny i ľúbeznými vôňami jedla, vosku, ocele a živice. A taktiež množstvom hlasov. Tu varjažtina, tam latgalská reč, taktiež jazyk Aljošovho ľudu a prejdú aj okolo hlúčiku Karelov s vozom plným kožušín a dvojice vadiacich sa Grékov v hodvábnych kaftanoch. Napokon zapadnú do krčmy, kde veselý mužík s volavčím pierkom zastoknutým v čapici na gusli rezko vyhráva akúsi pieseň o manželských strastiach.
„Ako bzučiaci úľ, že? Birka za morom je podobná, len všade cítiť soľ a rybinu. A mestá v susedných ríšach sú vraj ešte väčšie.“
Modré oči ako ľad, ba nie, skôr ako rozvlnená vodná hladina, sa uprú do Aljošových.
„Žil si na prahu jednej. Bol si v Korsuni? Vraj je celá z kameňa.“
„Je. Majú ho tam viac než dreva. Stačilo len pridať ešte zopár riadkov k skalnému bralu, na ktorom sa usadili.“
Rozpráva o hradbách, prístave a chráme s pozlátenými maľbami, o trúbach, rohoch, zástavách a zbroji tamojšej posádky, o olivovníkoch a vinohradoch, o delfínoch posmievajúcich sa moreplavcom.
„A Peresečeň?“
Zaváha. Už ju zo dva razy zmienil, ale inak sa nikomu nezdôveruje a spomienky na ňu stráži ako kvočna vajce. Zo všetkých vajec, čo sú živé, sa však napokon aj niečo vyliahne. Hlavne pod takýmto dychtivým pohľadom a s chuťou medoviny na jazyku. Rozhovorí sa aj o nej.
„Opäť bude krásna,“ vysloví plavovlasý chlapec napokon. „Vybudujeme ju odznova. Väčšiu, bohatšiu a silnejšiu.“
„My?“
V tom „my“ je obsiahnutého veľa – čo sa stalo s Aljošom, jeho rodinou, tým, čím býval jeho domov a to, čím sú v tom všetkom varjagovia. Rozsype sa to medzi nimi a potom skotúľa zo stola, o ktorý sa lakťami opiera chlapec, čo o ničom z toho nerozhodol, pretože bol ešte menší než Aljoša. No rozpráva s ním jeho materčinou a teraz rozmýšľa ako naložiť s tou haldou, čo sa nad ním týči tak vysoko, že jej tieň siaha od týchto polnočných brehov až po poludňajšie, kde sa do mora valia vody celého Slavutiča. Rozvlnená hladina sa ustáli a zažiari odhodlaním, čeľusť zovrie.
„Áno,“ prikývne. „Počítam s tebou.“
Do hradiska sa vrátia už potme. A keď sa dvorec za vidna opäť zaplní družiníkmi chystajúcimi sa zmerať si sily, plavovlasý kňažič Aljošovi podá meč priamo tam, pred všetkými.
Obrazy šlechetných lordů a překrásných žen zdobily celou chodbu vedoucí do hlavního zámeckého sálu. Lidé vyobrazení na nich byli již dávno mrtví, stejně, jako snad za chvíli bude dávno mrtvý ten debilní, hnusný, smradlavý, prašivý, ještě jednou hnusný zatracený chrobák Samsa, kterého tu už dobrou hodinu jako dva pitomci naháníme po zámeckých chodbách ve snaze serbat mu ten pitomý náramek. Moc by mě zajímalo, kterej vůl vůbec vymyslel, že ho proměníme na vlkodlaka…
„Zdechni, zdechni, zdechni!“ Křičel První, jenž se usadil raněnému, bolestí i vztekem kvílejícímu Řehořovi za krkem a tloukl ho pěstmi hlava nehlava. Řehoř nezdechl. Skákal tam a zpátky jako býk při rodeu, vykopával zadníma nohama do vzduchu a snažil se dotírajícího otravu shodit dolů.
„Do očí, dějel, do očí!“ Zařval Druhý, zatímco přebíjel svou pušku. První bez váhání vrazil Řehořovi prst do oka. Řehoř zakvílel ještě víc a shodil ho ze hřbetu na zem. Ozval se další výstřel a vlkodlak se zapotácel ze strany na stranu. „Teď, seber mu ho, rychle!“
První mu skočil na tlapu a popadl náramek. Řehoř se napřáhl ke smrtícímu útoku a najednou PUF.
*** *** ***
„To byl ale debilní nápad. Mám toho tak akorát. Už žádný Terminátor zachraňující Annu Frankovou, žádný „Tyrannosauři pro Wehrmacht“ a hlavně. ŽÁDNÝ. PODĚLANÝ. VLKODLACI. Brouk zůstane, kde je a my odsud mizíme dřív, než se Řehoř bude houpat na Staroměstkým orloji proměněný v přerostlou opici!“ Ječel druhý na celý byt.
Kdyby ubohý Řehoř mohl hlasovat, byl by snad radši hlasoval za to, aby zůstal mrtvým broukem. Vyhnul by se tak nespočtu eskapád, kterými si minulou noc musel projít a které nebyly zdaleka u konce.
„Dobrý, dobrý, máš pravdu. Mizíme odtud. Jen dáme na cestu panu Samsovi takový malý dáreček. Bude si moct o svém osudu rozhodnout sám.“
*** *** ***
Když se Řehoř Samsa probudil, ke své smůle si pamatoval všechna zvěrstva, kterých se minulé noci dopustil. Před očima se mu matně míhali obličeje jeho nejbližších, které zmasakroval vlastníma drápama. Obličej nějaké staré paní, která dostala přímý zásah z brokovnice, obličeje dvou mužů, které brutálně usmrtil kdesi na blatech. A všechno mezi tím. Nemohl se sebou žít. Využil toho, že byl opět člověkem a vrhl se ze svého okna dolů na ulici.
Když se Řehoř Samsa už zase probral, ležel poněkud níž, než byl ze své postele zvyklý. Na krku ho něco pálilo a cítil se, jak kdyby měl každou chvíli umřít. Se zaúpěním se posadil a ke svému zděšení odhalil velice nepříjemnou skutečnost. Ležel totiž v rakvi. „Jsem snad mrtvý?“ Zeptal se sám sebe. Možná už bylo po všem. Možná už byl v pekle.
„Vous êtes allongé dans un cercueil, vous devez donc être mort.“ Odpověděl mu neznámý hlas. „Cože? Já nemluvím francouzsky.“ Podotkl Řehoř.
„No jo, on nemluví fracounzsky.“ Vzpomněl si autor. Luskl prsty a oba hovořící si jako zázrakem porozuměli.
Řehoř se rozhlédl po pokoji. V křesle u okna seděl můž jemných rysů, s vlnitými blond vlasy volně padajícími kolem jeho obličeje. Měl jasně modré oči a výrazné lícní kosti.
„Kdo jste? A co děláte v mém pokoji? To vy jste mě uložil do rakve? Kousl jste mě snad do krku? Co jste to za zrůdu?“ Rozčílil se Řehoř.
„Co za zrůdu? Vskutku výstižné. Jmenuji se Lestat de Lioncourt a jak jste se již možná dovtípil, jsem upír. Ano, to já Vás kousl do krku. Ano, to já Vás uložil do rakve. Ano, to já Vám dal možnost věčného života vykoupeného skrýváním v temné noci. Cítím ve Vás zlo, Řehoři Samso. Zlo, které v návalu vzteku zmasakrovalo vlastní rodinu. Zlo, které bez váhání trhalo na kusy těla nevinných lidí, kteří byli jen v nesprávný čas na nesprávném místě. Chtěl jste zemřít? Možná. Ale já Vám dávám možnost žít. A to dokonce možnost žít navěky. Ale nebojte, pokud na své proměně na brouka a následném úhynu trváte, budete mít možnost volby. Možnost, kterou jsem já nikdy neměl...“