Adventní drabble č.24
„Ale seržo, ona je prý ingestigativní novinářka.“ řekl Noby a na chvíli se zastavil, aby si znovu přebral to co řekl. „Co to vůbec znamená ingestistivní?“
„Něco s trávením“ odvětil Tračník zachmuřeně.
„Fakt?“
„Jakože se Tračník jmenuju.“
„Tak co uděláme?“
„No rozhodně se mi nelíbí se točit podle toho, co nějaká trávicí reportérka píská, ale jestli jí jde jenom o to delegovat k té vražedkyni překladatele, tak prosím.“ zabručel seržant.
„Já myslel, že dokud se to neprokáže, tak je to jen podezřelá, ne?“
„Noby, uřezala svému manželovi hlavu, z toho se nevykroutí ani s překladatelem. Pěkně mě štve, že si o nás myslí, že jsme tu samí troubové nebo co.“
Sacharózu na ten veřejný rozhovor přímo nutila nějaká cizí síla. Zajímavý postřeh i byl, že ta síla byla podstatně silnější, když si sundala klobouk. Nevěděla, jak ten s čím souvisí, ale na hudební vystoupení ve věznici také zapomněla vždycky, když si ho sundala. Musela si to všechno sepsat. V současné době ho měla pevně přivázaný k hlavě dvěma mašlemi, připnutý sponou a ještě připevněný jehlicemi k vlasům. Po delší době kdy ho měla na hlavě si dokonce vybavila i to, že všichni v té věznici tančili tango. Kromě té Klačanky, samozřejmě, ta tančila balet. Jestli se o něco musí postarat, tak o to, aby ji neoběsili. V zamyšlení málem narazila do skalního trola, omluvila se a pospíchala dál.
Ale ten nadcházející rozhovor ji naplňoval obavami. Cítila, že nebude jen pouhý přihlížející. Co by se stalo, kdyby tam nepřišla? Ne, musí tam přijít a vidět jaké to je s kloboukem.
Dorazila na místo, a ostatní reportéři již byli nastoupení. Čekalo se jen až vyjde Roxie se svým právníkem. A budou lhát. Ano budou lhát. Roxie podvedla svého muže za příslib slávy a pak zabila toho, kdo jí obelstil. A když s tím nic neudělám, tak se společně s Kellyovou stane příští hvězdou Ankhské hudební scény.
Dveře se otevřely a naše vražedkyně vyšla ven. Hudba začala vyhrávat. Někde ze stínu se ozvalo:
„Pan Billy Flynn pro Ankh-Morporský tisk, všiměte jak se jeho ústa nehýbou! Skoro.“
Reportéři se okamžitě dostali do pohybu. Všichni vypadali jako v tranzu.
„Odkud jste?“
„Ze Sto lat!“ řekl pan Flynn, ale Roxie klapala pusou.
„Vaši rodiče?“
„Byli velmi bohatí.“
„Kde jsou teď?“
„Šest stop níže.“
„Ale dostala nový život!“ dodal její právník, tentokrát sám za sebe, a pak zas pokračoval ve svém břichomluvectví.
„V konventu svatého srdce!“
Píseň pokračovala přesně jak si pamatovala, ostatní reportéři se hýbali jako loutky a nikdo evidentně nebyl příčetný.
„Ale potkala jsem Amose a po uši se do něj zamilovala, přesvědčil mě abych z kláštera utekla!“
Ticho. Všichni se zastavili. Sacharóza se ohromeně rozhlédla kolem. Všichni byli úplně zaseklí, i po pořádném šťouchanci do žeber. Zamračila se a řekla:
„Chudáčku, nedokážu si představit čím jste si prošla. Dívka z kláštere, která utekla za svatbou“ ke svému překvapení v její promluvě nebyla kyselost, jak zamýšlela, víc ji ale rozhodilo, že zbytek svého textu začala zpívat.
„Řekněte nám Roxie – kdo je Fred Krabička?“
„Můj ex-přítel!“
A píseň zase pokračovala dál. Sacharóze bylo z toho všeho podivně a jen čekala na svoji další, a naštěstí již poslední, část.
Ó ano, ó ano, ó ano oba jsme
Ó ano oba jsme
Ó ano oba jsme se natáhli pro
kuši, kuši, kuši, kuši
Ó ano oba jsme se natáhli pro kuši
„Jak se cítíte“
„Vyděšená!“
„Je vám to líto“ zapěla Sacharóza s nepěkným výrazem.
„Děláte si srandu?“ vyšla na chvíli Roxie z role, ale pan Flynn do ní šťouchnul a vzpamatovala se. Dále pokračovali ve svých lžích.
„A pak jsme se oba natáhli pro kuši!“
Sacharóza poslechla nohy kam ji vedly a začala tančit a zpívat společně s panem Flynnem.
„Pochopitelné, pochopitelné
ano je to zcela pochopitelné
srozumitelné, srozumitelné
ani trochu trestuhodné
je to tak obhajitelné!“
Píseň se dostávala do finále, Sacharóza se už ani neptala kde vzala tu sklenici mléka a prostě ji Flynnovi podala. A píseň crescendem vyvrcholila. Sacharóza stojící uprostřed toho všeho je fascinovaně sledovala. Jak se všichni téměř mlčky rozcházejí, jako by se nestalo nic podivného. Tohle všechno musí být magie, to je bez debaty. Je čas aby ti blázni v Neviditelné univerzitě byli zase k něčemu.
Kone nepokojne podupávajú po vŕzgajúcich doskách rozhojdanej veslice, čo ich nesie v ústrety stepiam obývaným Poljanmi, Tivercami a Uličmi. Či skôr v ústrety ich protivníkom. Varjažský kňažič si pri príležitosti blížiaceho sa dovŕšenia dospelosti u ujca vyžiadal, aby ho po všetkých tých výpravách naprieč severom tento rok vzal na juh a Aljošu s nimi.
„Až ti kôň začne veriť, až ho tisíc a jeden krát utíšiš jemným dotykom a tichým hlasom, tisíc a jeden krát povzbudíš pred náročným skokom a tisíc a jeden krát odmeníš za to, že ťa vzal na chrbát, môžeš sa s ním vydať aj doprostred najväčšieho hartusenia. A keď vás nejaká nepriazeň rozdelí, vráti sa za tebou sám od seba. Bude chcieť, aby si ho viedol. Staneš sa súčasťou stáda.“
Pečenehovia obývajúci územie medzi Pontským morom, Dunajom a Chazarským kaganátom žijú deň jazdy od Kyjevských hraníc. Hoci od spoločnej výpravy na Carihrad medzi nimi a Rurikovcami nepanuje vojnový stav, predsa len dochádza k malým roztržkám medzi kočovníkmi a usadlým obyvateľstvom aj obchodníkmi. Vždy sa nájdu opovážlivci, čo si chcú popri tribútoch a výmene tovaru prilepšiť aj nejakým prepadom. Oprášiť nájazdnícke umenie, aby im zbrane nezačali hrdzavieť a mladí výrastkovia ochutnali krv. Hlavne koncom žatvy, keď sa zbierajú na odchod k zimoviskám na juhu.
Na niekoľkých úsekoch vďaka rýchlym vyzvedačom vpády prekazia, inde nájdu vyplienené dediny. Ich oddiel zmiešaný z novgorodských Rusov a miestnych bijcov prenasleduje jednu bandu k väčšiemu ležovisku ďalej za hranicou na brehu jedného z prítokov Južného Bugu. Zhromaždilo sa tam hneď niekoľko pečenežských skupín aj s korisťou a vyzerajú byť pripravení na odchod.
Prepadnú ich k večeru a posvietia si podpálenými jurtami. Oheň akoby klokotal aj Aljošovými žilami, s divým pokrikom a pocitom nezastaviteľnosti sa na hnedákovi vrhá proti protivníkom a lukom rozsieva operenú smrť. Pečenehovia sa bránia urputne, bojovnícke jadro sa dokonca zmôže na vozovú hradbu a protiútok s neosedlanými koňmi, ale už do hodiny oceľová pieseň utíchne a po vyslobodení zajatých sedliakov si v rovnakých putách odvedú tých zdravších z preživších spolu so stádami ich zvierat.
Dupanie po prstoch je vzájomné.
Späť v ich vlastnom tábore kňažič od málovravného Asmuda dostane skvostný, runami zdobený meč, dedičstvo po zosnulom otcovi. Následne ho ujec tuho objíme. Družiníci mu prevolávajú na slávu a kňažičov poručník sa ponad synovcovo plece zadíva priamo na Aljošu a uznanlivo kývne hlavou. Prekvapí ho, s akou silou sa v ňom vzopne pýcha.
Nie je však ničím proti tomu, keď ho za ramená vezme dosiaľ zakrvavený, rozosmiaty oslávenec.
„Od dneška som svojím vlastným pánom. Dávam slobodu aj tebe.“
Slzy, čo Aljošovi pri tých slovách vhŕknu do očí, ho ani nenapadne skrývať.
Ešte toho dňa Aljoša pred zhromaždenými zakole ovcu a z preťatého krku sníme obojok, ktorý kňažičovi odovzdá. Tým dá nadobro zbohom otrockej minulosti. Hneď ďalšie ráno uháňa do Peresečene.
Osem rokov, vyše pol jeho života a on v novom opevnení, uliciach a palote sotva spoznáva rozborené sídelné hradisko, z ktorého ho kedysi odvliekli. Svoju sestru spozná okamžite. S dieťaťom na jej kolenách sa však musí zoznámiť.
„Leon, Leonoška, pozri, kto prišiel. Tvoj ujo Aljoša. Daj rúčku Aljošovi.“
Zrejme to mal čakať, ale akosi mu to doteraz nenapadlo. Čupne si a potrasie bacuľatou dlaňou.
„Pozrime ho, po dedovi má nielen meno, ale aj silný stisk. Čochvíľa bude holými rukami drviť skaly.“
Ale vlasy má chlapča ryšavé po otcovi a aj jeho otčestvo bude končiť na -sson miesto -ič.
„Hakon, vlastne už Fillipos, taktiež prijal krst. Azda preto ho sem kyjevská kňažná po návrate z Carihradu poslala. Viac, než v čo som dúfala, keď tu ešte bašoval ten jednooký.“
To mohol aj byť Helgin úmysel.
Leontios sa zavrtí a Daria ho zloží na zem, nech sa beží hrať.
„A je na teba dobrý?“
„Dala som mu syna. A dávam mu aj rady, pretože poznám Uličskú zem a jej ľudí a oni zas mňa.“
„Slová kňažnej,“ usmeje sa na ňu.
Pokrčí ramenami s hranou nevinnosťou.
„Príležitostnej. Len to, prosím ťa, nikomu neroztrubuj. Od Ungrijských hôr k Oke smie byť už len jeden kniežací rod. Len jedna kňažná.“
Zrak jej potemnie.
„A Fillipos ostáva verný jej. Ona má moc dať i vziať, moc zmeniť toky riek všetkého, čím sme živí a čoho sa chránime. Čo si požiada, to od neho dostane, aj keby to mal žmýkať spolu s krvou. A to nijak raz nezmením. O všetkom sa rozhoduje v Kyjeve, hoci tu o tom ani nechyrujeme, kým nám to nestojí na zápraží. A nik sa nás na nič nepýta.“
Potom sa však zarazí a po jeho ruke siahne s naliehavosťou.
„Ale za tohtoročnú pomoc s Pečenehmi sme vám vďační. Naozaj. Ak Boh dá, netrúfnu si po celý budúci rok a zo zachráneného budeme môcť posilniť pohraničné stráže, zásoby proti neúrode a aj založiť nové usadlosti a dielne.“
Aljoša prekvapene zažmurká.
„Povedz mi o tom všetko, kadiaľ ste šli, čo si vykonal...“
Aljoša rozpráva a Daria prikyvuje a opäť sa usmieva. Napokon stíchnu, zahľadia sa na Leontia hrajúceho sa s drevenými koníkmi.
„Dopadli sme lepšie ako Drevljani,“ zašeptá jeho sestra. „Ale... Občas sa pýtam, či si priať, aby nás rodičia mohli teraz vidieť, alebo radšej nie.“
„Boli by radi, že sme nažive.“
Obráti sa k nemu s výrazom, ktorý Aljoša prečítať nevie, no pichne ho z neho pri srdci. Než sa môže ozvať, Daria jeho tvár vezme do dlaní a vtisne mu bozk na čelo. Potom vstane.
„Poď. Pred dnešným hodokvasom ťa treba vyumývať.“
Vyšibaný brezovými vetvičkami a navlečený do čistej rubašky sa ešte na chvíľu vyberie na čerstvý vzduch. V hlave mu to všelijako víri a ani nevie ako, nájde sa pred dverami stajne. Zalezie dnu.
Mohol by tu ostať, čoby nie. Nepochybuje o tom, či by sa s ním Daria podelila o strechu nad hlavou. Ale čím dlhšie si to predstavuje, čím dlhšie sa obzerá po novučkom dvorci postavenom na cudzí spôsob a nevysokých dreveniciach okolo, tým väčšmi naň dolieha pocit, že prišiel neskoro. Čo vlastne prináša? To ona tu prežila krušné roky po dobytí a zžila sa s údelom Uličov, hoc ako manželka nového správcu a nie vládkyňa. Kým jeho dnes brala ako Rurikovského človeka. Chce jej pomôcť, dodať Dariinej vôli väčšiu váhu, ale svojou prítomnosťou by vlastne mohol ohroziť krehkú rovnováhu a dedičský nárok jej syna. Všetci traja by sa dostali medzi mlynské kamene. A pritom...
A pritom tu nemá do čoho poriadne pichnúť. Peresečeň, do ktorej sa túžil vrátiť, je navždy preč. Zapúšťať korene v tej novej ho už tak veľmi neláka. A nemá chuť čakať, čo mu tu z inakadiaľ nadelia. Na to si vybojoval slobodu? O všetkom sa rozhoduje v Kyjeve. V Kyjeve, ktorý cestou videl, kde tiež rastú slnné háje a šíre lúčiny a pohľad na bzučiace mesto vprostred nich v ňom doteraz zvučí práve tým rozmachom a pestrosťou, ktorých zárodok sa mu tak páčil na Novgorode. V Kyjeve, do ktorého by on mohol mať jedinečný prístup. Tam dokáže viac. Ako prostredník pre rodných, aj... Ako niekto, komu sa vlastne celkom zapáčilo byť kňažičovi na blízku a zmýšľať o jeho budúcnosti a plánoch ako ich spoločných.
Primkne sa k svojmu hnedákovi a s tvárou zaborenou do jeho hrivy sa mu zadíva do tváre. Žrebec pohodí hlavou a zafŕka. Aljoša prikývne. S prvými červenkastými zore už cválajú budúcnosti v ústrety.
Keď míňa dub, pod ktorým sa s Asmudovým synovcom lúčil, zbadá tam popásať sa odsedlaného sivka a pri jeho koreňoch kňažiča so sedlom pod hlavou a steblom trávy v ústach, ako hľadí k severovýchodu zaliatemu žiarou zapadajúceho slnka.
„Tak si sa vrátil.“
Aljoša zosadne.
„Vedel si, že prídem?“
Kňažič vstane.
„Tušil. Dúfal.“
Prikývne. Čo viac by len na to mohol povedať.
„Kedy odchádzame?“
„Môžeme už zajtra.“
„Tak to aby sme sa poponáhľali do tábora.“
„Počkaj,“ chytí Aljošu za plece. „Ešte tu čosi mám.“
Siahne do mešca na opasku a vyloví z neho koženú šnúrku, na ktorej sa hompáľa zlatý prívesok. Má podobu kríža.
„Chcel som ti vrátiť ten tvoj. Medzi korisťou z Peresečene som však žiaden krížik nenašiel. Tak som sa obzrel po nejakom novom.“
Lúče odrazené od jemne tepaného kovu, jeho váha na hrudi a oči modré ako letná obloha.
„Sfendald, ja...“
„Sviatoslav. Pre teba chcem byť Sviatoslav.“
Carmilla dlouho mlčela, neodpovídala ani na Kristiánovy otázky ani na tázavý pohled. Odvracela tvář a po chvíli se vymanila z mladíkova rámě. Se svěšenými rameny a skloněnou hlavou stála hodnou chvíli opodál. Kristiánovi se honilo hlavou, zda jim hrozí nějaké nebezpečí, ale pochopil, že odpovědi se teď nedočká, a proto ji nechal tak a vyčkával. Pak se Carmillina postava napřímila, jako by se odhodlala k nějakému činu. Otočila se k němu, už to nebyla ubohá plačící dívka, ale odhodlaná žena s kusem dravce v těle, jejíž tvář dostala od temnoty a stínů a světel lamp matný odstín neodolatelné svůdnosti.
Vztáhla k němu ruce. „Půjdeme k tobě, můj dobrý Kristiáne?“ zeptala se tichým, hlubokým hlasem se stopou vyzývavosti. Kristiána to překvapilo, skoro polekalo, protože něco takového u dívky ještě neviděl. Cítil, že se děje něco špatného, něco nebezpečného, ale pouhý pohled do jejích očí ho zbavoval jakékoli chuti k odporu. Stála před ním, tak krásná, tak žádoucí a její rty zpívaly bezeslovnou píseň, která si ho podmaňovala.
„A… ano,“ přikývl. Někde v koutku mysli si uvědomoval, že se chová jako trouba, že tady něco nehraje, že je do něčeho vtahován a že za příslibem v jejích očích je něco temného, nebezpečného, že se tu odehrává souboj mysli, ve kterém nad ním Carmilla na celé čáře vyhrávala, ale přesto se tomu v tu chvíli chtěl poddat. Chytil ji za natažené ruce a přitáhl k sobě, aby si uchoval alespoň trochu dojmu, že je pánem situace. Sáhl přitom do kapsy saka, kde stále ještě měl přívěšek ve tvaru křížku. Ten kousek vůle, který byl stále jeho, se okamžitě uklidnil a nabyl trochu jistoty.
„Půjdeme,“ řekl a byl překvapen silou svého hlasu. Vedl ji přes park přímo ke dveřím svého studentského bytu. Když otevřel dveře a chtěl vejít, Carmilla, jež se k němu až dosud svůdně tiskla, se náhle zarazila. Kristián si uvědomil, že i v ní se stále odehrává vnitřní boj, že rozhodnutí, k němuž před chvílí dospěla, stále není zcela konečné. Mohl ji tam nechat stát a zabouchnout hlavní dveře. Místo toho ji popadl do náruče a jako manžel ji přenesl přes práh, než se stačila vzpamatovat a rozhodnout. Dveře za nimi zaklaply a v prostředí svého domova nad sebou mladík nabyl plnou vládu. Nepotřeboval si svítit, nesl ji po schodech a cítil její blízkost. Vlastně nevěděl, jestli jí tluče srdce, ale měl dojem, že něco takového se v ní dít musí. V patře ji postavil na zem a rozsvítil. Postavil se blízko k ní a uchopil ji za ruce.
„Ty to nechceš udělat,“ řekl jí s pevností skalního masivu. „Já vím, že ne. I když jsem o tobě dosud hodně nevěděl, tak o tobě vím víc, než si myslíš. A než si myslíš, že víš o sobě ty sama. Něco se stalo. Někoho jsi viděla. Já taky. Pochopil jsem, že je nebezpečný. Pro mě i pro tebe. Že něco chce a ty se bojíš neposlechnout. Ale vím, že nechceš. A že máš sílu se vzepřít. Ať už je to kdokoli a ať už je, jak chce nebezpečný, já nikomu nedovolím, aby mezi nás vstoupil.“
Stál a čekal. Věděl, že tenhle souboj musí vyhrát, věděl, že musí stát, jako kdyby měl za sebou tisíc zbraní a tisíc jistot výhry, i když má sotva jediný, který navíc ani nechce použít, i když třeba bude muset.
„On… on mi poroučí, abych tě zabila,“ řekla tiše, a přesto její hlas prořízl vzduch jako ostrý bič. „Lord temnoty, revenant, můj pán. To… To se nedá neposlechnout, ty nerozumíš…“ Carmilla se napjala, jako by se její páteř prodloužila, vzpažila ruce, natáhla je k němu a rozevřela rty…
Zůstal stát. Bez lesu, bez dechu, s očima upřenýma na ní. Netušil, kde tu sílu jí odolat bere.
PO chvíli klesla na zem, náhle vyčerpaná, s očima zalitýma slzami. „Já nemůžu. Nechci.“ Seděla na zemi a objímala si kolena jako malá holčička.
Usadil se k ní. Objal ji. „Dokážeš to. Jsi silná, spolu jsme silní. Postavíme se mu, ať už je to kdokoli, Carmillo. Moje Carmillo.“