Drabble č. 13
Ach, doktorko, copak nevidíte, že provádíte v mé duši vykopávky a hledáte poklady, které jsem pohřbil s radostí hluboko na dno moře? Nepřinesly mi nic než utrpení. Tyto city jsou jako slanečci, kterým jsem nikdy nepřivykl. A pak si přijdete Vy, zrovna do mého maloměsta, kde už jsem ztrácel masku podivína a začal splývat s davem. Jako zpropadený králík skočila jste do mé cesty a já musel na chvíli zastavit a zahledět se do očí, které tolik připomínají ty přítele Bořivoje. Tehdy jsem ještě neviděl, že jsem opět ztracený. Však má duše rozervaná zas opět křičí: „Emigrovat! Kamkoliv! Mimo tento svět!“ a svého jediného přítele zas nalézám v Baudelairovy.
Vaši andělskou tvář teď vídám na každé ženě, až se bojím, že Vás samotnou již nepoznám. Jste úspěšná, tam, kde já se vzdal osudu, který mě s oblibou týrá rád. Je i tohle jeho vtípek? Vsadil se zas se životem, za jak dlouho mne přivede k šílenství? Copak jsem se nerozloučil s těmito silami, tak jako se lidé vzdali labutěnek? Ano, já vím, dokud budu dýchat, nedají pokoje a neviditelnými pendreky rozbijí slepenou duši mou na kousíčky. Přidejte se k nim, doktorko, ať větší bolest mi mysl zaplaví. Jak zlovolný Lannister umučte mé city a vyřízněte jazyk hroznému básníkovi, jenž neprávem vstal z mrtvých. Že nemůžete? Neublížím, přísahala jste? Ale mou duši jste již roztrhala, tak dokončete své dílo, má Bohyně.