Drabble č. 19
Anna se probudila z podivného snu, kde se míhalo světlo knotu, křik, studený dotek a něco velmi ostrého. Byla zmatená, nebyla schopna si všechny útržky paměti uspořádat do zřejmého celku. Každá myšlenka po ní vyžadovala urputné soustředění. Všechno bylo nějak neznámé, cizí.
Cítila slabé pálení kousek pro pravým uchem. Ta bolest ji ale neprobudila. To způsobily kroky, které se nesly rozlehlým ztichlým domem. Nechápala, že je dokáže slyšet, musely přicházet zdaleka.
Vstala. Byla hluboká a chladná zimní noc, ale necítila chlad. I tak přes svou košili ze zvyku přehodila lehký plášť. Ležel tam, kde vždycky. Byla jista, že toto je její domov, i když jí teď připadal nějak cizí. Pocítila zvláštní smutek.
Aby jej zaplašila, rozhodla se vypravit se za zdrojem těch tichých kroků. Vůbec necítila strach. Další podivnost, které nerozuměla. I když se jí myšlenky ještě neutřídily, byla si jistá, že v předešlém životě by se na osamělou pouť temnými chodbami a pokoji za podivným zvukem jen těžko vydala a nejspíše by zvonila na komornou. Ale lidé mají v noci spát.
Rozevřela ebenové dveře. Šla chodbou a míjela klasické portréty svých předků. Byla bosa a nedělala vůbec žádný hluk. To ticho bylo nepříjemnější než zvuky, za nimiž se vydala. A pak se v rohu chodby střetla s mužem, který se obezřetně přibližoval. V levé ruce svíral něco, co jí nedělalo vůbec dobře, v pravé pak dlouhý ostrý předmět.
„Anna,“ vydechl.
„Ano, to jsem já,“ řekla a už chápala svou proměnu. „A kdo jsi ty?“
„Lovec,“ odvětil muž.