Drabble č. 20
Skupinka neměla co ztratit a vzdorovala. Mirko zahlédl děvče - uzlíček nervů s očima polekaného zvířete, vlhkýma tvářema a pohrabávačem. Přechytil svůj obušek, sevření volnější a nejistější. Věděl, že se bude zoufale bránit, protože ona věděla, kam ji odvedou a že odsud se nevrací nikdo.
Udeřil ne zrovna nejrychleji a obušek se setkal s pohrabávačem a vylítl mu z ruky. To už šel do podřepu, aby se vyhnul přicházející ráně, po které by počítal své zuby na dláždění. Vytáhl krátký meč, nic jiného teď konec konců po ruce neměl a zaútočil znovu. Druhé třísknutí a krok vzad, pak zvuk čepele pronikající do lidského těla a utnutý křik. Dobrá čistá rána. Jestli ne přímo do srdce tak dost blízko, aby to trvalo krátce. Když sklouzla z meče do rudnoucí blatisté kaluže, její oči byly již zcela prázdné.
„Kabátníku, měl jsi ji zneškodnit, ne zabít. Nepojmenovatelní se nepotěší, až poznají, co se stalo.“
Dál hleděl na tělo u svých nohou. Mohlo jí být patnáct. Jako jeho sestře. Měla i podobné vlasy.
„Překousnou to. V hlášení budou srozumněni, že při vzpírání se připravila člena hlídky o obušek a ohrožovala jeho život.“
Upřel pohled na Srazila a snad byl chladnější, než zamýšlel, protože muž před ním zjihl.
„Zaskočila mě. Viděl jste to, seržante.“
Seržant oči raději odvrátil směrem k mrtvé.
„Ano, ano... Příště si ale dejte pozor, svobodníku. Tohle se nemůže opakovat.“
„Ja vím. Provedu, pane.“
Zvyšek sténajících lidí naložili do antona a odevzdali Speciálům. Policejní hodina, potíže a nic, čím by šlo Noční hlídku uplatit, ta cháska to měla zpočítané. Stěží nevinní, to bylo v Ankh-Morporku tak vzácné jak vlkodlak ve stříbrném dole. Ale výslech v té boudě u Kotevního řetězu nezasluhovali. Ani horké kakao na strážnici u Melasového dolu nemohlo zahnat odpornou pachuť v Mirkových ústech. Tu zažene až revoluce.