Drabble č. 22
Do kajuty na můstku vstoupí Marek a automaticky pohlédne z okna jako druzí dva. Taky vidí zbarvení oblohy a čáru obzoru.
"Trvá to moc dlouho. Jakou máme rychlost?"
"Dvanáct uzlů."
"Jak je to ještě daleko?"
"Příliš daleko."
"Ale měsíc vyjde už za hodinu! Stihneme to?"
"To tedy nestihnem."
Alice přikývne a skloní hlavu k mapě. Mluví pečlivě ovládaným hlasem jako by se bála o srozumitelnost, ale ruce svírá poněkud křečovitě.
"Snad kdybychom vyhodili pár věcí. Třeba lodní suchary? Bohové vědí, že to žádné dobroty nejsou.."
"To nám ani v nejmenším nepomůže. Nevezeme jich půl tuny. A víc z té kocábky prostě nevytáhnu."
Marek hlasitě polkne. Vojta jen tiskne rty a mlčí.
"Plan B?"
Ticho. Pak najednou zařinčí řetězy a všichni nadskočí. Poznají ty kroky.
"Já vás slyším.“
No jo, zostřené smysly. Nejistě se podívají na přicházející Barboru. Ta s nesmlouvavým výrazem natáhne ruku s těžkým vakem před sebe.
„Dost těch cirátů. Musíte mě spoutat. Na to jsme sebou ty krámy tahali."
"Jsou postříbřeny. Budeš mít popáleniny."
Alice už párkrát viděla co na vlkodlakovi umí napáchat stříbro.
"Ne trvale a navíc mě to ohrozí pořád míň než já vás, pokud se proměním."
Marek rychle uvažoval napřed.
„A budeš pak schopna poradit si s tím upírským neřádem?“
„Doufejme.“