Drabble č. 24
„Tak, to bychom měli vlkodlaka.“
Další v řadě vyhynulých vývojových článků, jejichž podobu se pokoušeli zrekonstruovat pro nadcházející utkání.
„Ukaž.“
Mluvčí byla jen jedna. Práce trvala dlouho do noci a druzí z jejich skupiny už odešli spát. V pracovně zbýval jen Edilef a Zarja. Uvolnil jeden z uzlů kouzla a ve vzduchu se zjevil svalnatý naježený tvor s obrovitými tesáky a drápy. Zavětřil, spustil se na všechny čtyři a dal do pohybu. On však s napětím sledoval její reakci.
„Nebyl jsem si zcela jist mechanikou běhu, ale pak jsem provedl porovnání s běsem a poznal, v čem vězel problém.“
Čarodějka vedle něj přikývla.
„Ano, teď už to působí přirozeněji. A pěkně hrozivě.“
„A to není vše. Vymodeloval jsem i simulaci transformace.“
Další uzel a dramatická přestavba celého těla.
„Dobrotivé světy... Přihlížející budu žasnout.“
Vydechla a ohromení v jejím obličeji ho naplnilo příjemným chvěním. Pak se na něj úkosem podívala.
„To by mohlo udělat dojem i na Harnana.“
Ušklíbl se.
„Stěží. Neuznává magii snů.“
To byla Edilefova specializace, i když si začal osvojovat i jiné zručnosti. Sny k němu promlouvali nejhlasitěji.
„Pouhé pouťové triky vedle vrcholné disciplíny, kterou vládnou mágové Věčnosti.“
Jako Zarja tady před ním. Harnanova nejoblíbenější studentka. Inspirovala oblibu. A obdiv. I u něj, přestože spočátku cítil spíš rivalitu. Mladá žena potřásla hlavou, až měděné kadeře zavlály vzduchem.
„Ale tohle propojení Světa snů a Světa věčnosti přesahuje možnosti osamocené Věčnosti. A vyžaduje větší zručnost, než ovládání jedné sféry, i když jí je Věčnost. Propojení je klíčem ke všemu. Povedlo se ti něco vyjímečného.“
„Bez tvé pomoci s přístupem k datům z Věčnosti bych se se svým nápadem moc daleko nedostal.“
Některá byla krajně nesrozumitelná.
„To ani já bez tebe. Taky jsi mě něco naučil.“
Oči jí jiskřily, když to říkala. Jakoby se začala dívat na něj, doopravdy na něj, místo aby jenom zaregistrovala jeho přítomnost. A ta potěšená pozornost byla najednou závratná. Znovu se zadíval na zjevení vlkodlaka. Zrovna vyl na iluzi měsíce. Spoutal kouzlo a pokoj pohasl.
„Stejně to nejspíš označí za pouťový trik.“
Přistoupila blíž a zlehka jej chytla za ruku.
„Tak ať. Já říkám, že je to mnohem víc.“
A na tom, na té ruce a tom úsměvu mu vlastně záleželo víc, než na slovech kohokoliv jiného. Usmál se a stisk opětoval.
„Děkuji.“